Page 18 - Chytrý Zpravodaj - Praha 7 Hobulet duben 2021

18 Osudy Hobulet duben 2021
Rodina drobného řemeslníka bydlela ve
skromném jednopokojovém bytě s kuchyňkou
na pavlači v novoměstské Žitné ulici 10. Dům
měl zajímavé obyvatele – bydlel zde Antonín
Dvořák nebo malíř Jaroslav Věšín. Z Dvořáka
se stal celosvětově nejznámější český sklada-
tel, Věšína osud zavál do bulharské Sofie, kde
založil malířskou školu a byl zde jmenován
profesorem. Díky nim Josef, statný chlapec
s nápadně hustými a kudrnatými vlasy, už
v dětství koketoval s hudbou i malířstvím.
Nutno říct, že pro obojí měl čiperný Josef velké
nadání. Výborně kreslil, ale také mu učarovala
hra na piano. Sám Dvořák mu doporučil studia
na konzervatoři, ale Mařatka dal nakonec ve
svých patnácti letech přeci jen přednost studiu
na Uměleckoprůmyslové škole.
Myslbekova škola
Talentovaný Josef nejprve v letech 1889–1892
absolvoval průpravu u vynikajícího učitele de-
koratérství profesora Celdy Kloučka, načež se
stal žákem sochařské speciálky Josefa Václava
Myslbeka. S ním přešel tehdy dvaadvacetiletý
Mařatka na pražskou akademii, kde v roce 1896
konečně vznikla sochařská škola. Jejím prvním
profesorem se stal právě Myslbek. Škola nejpr-
ve sídlila v budově Moderní galerie ve Stromov-
ce, poté byla v roce 1903 přestěhována do nově
postavené hlavní budovy Akademie.
Nestor moderního českého sochařství My-
slbek platil za přísného profesora. Mařatka ale
nebyl jen jeho pouhým slepým následovníkem.
Už v době studií na Akademii se stal členem
myšlenkově progresivního Spolku výtvarných
umělců Mánes. Byl si vědom, stejně jako mnoho
jeho souputníků, že zatímco v umělecké Paříži
to koncem 19. století vřelo, na pražské škole
platily staré poučky a metody. Dobromyslná po-
vaha však nikdy Mařatkovi nedovolila vystoupit
proti sochařským kánonům svého mistra.
Coby čerstvý absolvent akademie si Mařatka
prošel poměrně existenčně náročným obdo-
1 bím, ve kterém neměl ani svůj ateliér. Štěstí se
na něj usmálo, když mu prostor k vlastní tvorbě
nabídl jeho přítel Antonín Slavíček. Ten měl
pronajatý opuštěný byt na Starém Městě, ze
kterého maloval Maiselovu uličku. „Nastěhu-
jou se tam, činži nemusej platit a mačkaj tam
tu jejich hlínu, ať starej [J. V. Myslbek] vidí, že
Zamiloval jsem si něco dělaj,“ vzpomínal Mařatka na nabídku,
kterou s radostí přijal. Jak je vidět, profesor
měl na své žáky pomyslný karabáč i poté, co
všechno, co vidím akademii opustili. Mařatka se hned pustil do
práce a úspěch na sebe nenechal dlouho čekat.
Za sochu Ledaři na Vltavě získal Hlávkovo sti-
pendium, jež mu umožnilo odjet do tehdejšího
centra umění Paříže. Čtyřicet centimetrů vyso-
ký sádrový model této sochy je součástí Sbírky
umění 19. století a klasické moderny Národní
Rod Mařatkových pocházel z Vysokého nad galerie Praha.
Jizerou v Podkrkonoší. V jednom z nejvýše
položených měst u nás vždy vzkvétala tradice Vzhůru do Paříže
vyřezávaných betlémů a tomuto živobytí se Za svým velkým snem se Mařatka vypravil
v drsných podmínkách horského městečka vě- v červenci 1900, kdy se v Paříži konala Světová
novala také rodina Mařatkova. Josef však přišel výstava (Exposition Universelle) oslavující úspě- set kilogramů vážící dílo se nakonec svého
na svět až 21. května 1874 v Praze, kam se jeho chy uplynulého století. Výstavy se zúčastnilo
otec s matkou přesunuli za lepším živobytím. více než 50 milionů lidí, 76 tisíc vystavovatelů
O dva roky později rodinu doplnil benjamínek a vznikly pro ni dnes již ikonické stavby – želez- pyšní Japonsko, druhý zdobí křižovatku bulvárů
Vilém. Šťastnými rodiči byli vyučený obuvník niční stanice Gare de Lyon a Gare d’Orsay (nyní
Vilém a Anna, rozená Metznerová, jež pocháze- Musée d’Orsay) nebo pavilony Grand a Petit
la z Jílového u Prahy. Palais. Byla to také éra počátku zvukového
Osudy 19
Příběh sochaře Josefa Mařatky vypráví o cestě chlapce z nuzných poměrů,
který se nebál jít za svým snem. Vynikal nejenom jedinečným talentem,
ale i pracovitostí a pokorou. To a jeho přátelská povaha mu dopomohly obstát
před tak slovutným a náladovým umělcem, jakým byl Auguste Rodin.
Mařatkova studia, ateliéry, domov a hlavně jeho dílo jsou spojeny i s Prahou 7.
2 3
Text – Jaroslav Drobný pracuje v Odboru kultury a sportu na ÚMČ Praha 7
jako koordinátor projektu Art District 7. Foto – Galerie hlavního města Prahy
filmu, eskalátoru, vznětového motoru běžícího Fascinace Rodinem prací z pražské akademie a také Ledaře. Rodin
na arašídový olej a dalších novinek. Mařatku ale Mařatka byl Rodinovou výstavou stále víc a víc přijímal návštěvy a podával vysvětlení ke svým
více než technika a civilizační výdobytky zauja- přitahován. „Moc jsem chtěl, bylo to věru pracím. Francouzštinu lépe ovládající Dědina
la přehlídka výtvarného umění právě končícího smělé přání, nějak se dostat k Rodinovi. Můj jej požádal, zda by nepohovořil s mladým
19. století. krajan Dědina o tom věděl. Pochopil, jak mě sochařem z Čech. Rodin souhlasil, ale sdělil,
Skutečný objev nalezl český stipendista to k němu táhne, že žiji jenom pro jeho díla že nové žáky nepřijímá. Teprve na přímluvy
mimo areál výstaviště – na Place de l’Alma a vedle nich a poblíž něho se dále učit a zdoko- malíře Jeana Limeta a spisovatele Pierra Maëla
(Almském náměstí), kde si svůj privátní pavilon nalovat že je má touha.“ Tím krajanem myslel uložil Mařatkovi první úkol, na jehož základě
postavil donedávna vysmívaný sochař Auguste Mařatka malíře Jana Dědinu, který do Francie rozhodne o jeho přijetí do svého ateliéru – mo-
Rodin. Vystavoval zde výsledky své třicetileté dezertoval z rakouské armády už v roce 1895. delaci rukou. „Nikdo si nemůže představit dva
práce, věčně odmítané porotou oficiálního V tomto období se český stipendista potká- šťastnější lidi v Paříži, než jsme byli my dva
Pařížského salonu. „Byl jsem šťasten, že jsem val s řadou dalších krajanů, kteří ve francouz- Čecháčkové ten den, kdy jsme se vraceli z Ro-
viděl originály zbožňovaného sochaře. Díla ském exilu drželi při sobě. Z české enklávy dinova pavilonu na Montrouge k Dědinovům,“
v Paříži se nejlépe zapsal pracovitý a talento-
vzpomínal Mařatka.
byla ponejvíce v sádře, ale hodně jich bylo
vaný Václav Brožík, jenž se jako jediný Čech
Nekonečnými studiemi rukou a nohou si
v bronzu i v mramoru. Menší dílka na sádro-
vých podstavcích. Překrásná byla instalace. Vše dopracoval ke členství ve francouzské umělec- slavný sochař své žáky prověřoval, než je pustil
ké akademii Académie des Beaux Arts. V Paříži
k „sobě“. Ve zkoušce český stipendista obstál –
v bílém,“ zavzpomínal po čase Mařatka. Bylo
„Pas mal, mais chantez plus!“ (Není to špatné,
zazářila také hvězda Alfonse Muchy. Většina
tu i poslední skandální Rodinovo dílo – Balzac,
kterého si v roce 1891 objednal Émile Zola coby dalších ale svoji kariéru začínala a zpravidla ale více zpívejte!), dozvěděl se Mařatka. Byl
nově zvolený předseda sdružení francouzských i končila mezi bohémou na Montmartru. Spo- přijat. Mistra a jeho žáka dělilo čtyřiatřicet let.
spisovatelů. Namísto portrétu spisovatele lečně sdíleli nejlacinější ateliéry a žili „z ruky Další působení v Rodinově ateliéru se později
a tradiční alegorické sestavy koncipoval sochař do huby“. K prosazení potřebovali i pomoc proměnilo v osobní přátelství. „Mon chér Ma-
pomník jako monumentální postavu symbo- starších a zkušenějších. Jeden z takových rata“ (Můj drahý Marato), slýchal často mladý
lizující tvůrčí sílu génia. Nekonvenční pojetí ostrůvků kolegiality se vytvořil kolem ateliéru český sochař. Rodin vypozoroval, že Mařatka je
však nesplnilo očekávání objednavatele, který malíře Vojtěcha Hynaise, jenž žil ve francouzské nejen velmi šikovný sochař, ale i užitečný a milý
plastiku odmítl a dokonce protestoval proti metropoli patnáct let a ochotně pomohl řadě člen ateliéru. Po čase se spolu spřátelili natolik,
její veřejné prezentaci. Tři metry vysoké a šest českých Pařížanů, včetně Josefa Mařatky. že mladík dostal od manželů Rodinových
Pro Mařatku to ani tak nebylo snadné ob- nabídku bydlet přímo v jejich sídle v Meudoně.
vystavení dočkalo. Nyní existuje ve třech auto- dobí. Potýkal se s nedostatkem peněz, protože Vila stála uprostřed velkého parku a kolem ní
rizovaných bronzových odlitcích – jedním se stipendium bylo nedostatečné, a pramalá bylo několik pavilonů proměněných na velké
znalost francouzštiny mu zde život také neuleh- muzeum s antickou kolonádou plné antických
Montparnasse a Raspail v Paříži a třetí domi- čila. Nakonec ale zosnoval smělý plán. Sebral mramorů a váz. Mařatka si ve vile oblíbil velkou
nuje vstupnímu prostoru Veletržního paláce veškerou kuráž a vydal se s Dědinou k Rodi- místnost s vysokým stropem a velkými ateliéro-
Národní galerie v Praze. novu pavilonu. Nesl s sebou fotografie svých vými okny, které říkal malé muzeum.