Page 19 - Chytrý Zpravodaj - Praha 7 Hobulet duben 2021

18 Osudy Hobulet duben 2021 Osudy 19

Rodina drobného řemeslníka bydlela ve Příběh sochaře Josefa Mařatky vypráví o cestě chlapce z nuzných poměrů,
skromném jednopokojovém bytě s kuchyňkou který se nebál jít za svým snem. Vynikal nejenom jedinečným talentem,
na pavlači v novoměstské Žitné ulici 10. Dům
měl zajímavé obyvatele – bydlel zde Antonín ale i pracovitostí a pokorou. To a jeho přátelská povaha mu dopomohly obstát
Dvořák nebo malíř Jaroslav Věšín. Z Dvořáka před tak slovutným a náladovým umělcem, jakým byl Auguste Rodin.
se stal celosvětově nejznámější český sklada-
tel, Věšína osud zavál do bulharské Sofie, kde Mařatkova studia, ateliéry, domov a hlavně jeho dílo jsou spojeny i s Prahou 7.
založil malířskou školu a byl zde jmenován
profesorem. Díky nim Josef, statný chlapec
s nápadně hustými a kudrnatými vlasy, už 2 3
v dětství koketoval s hudbou i malířstvím.
Nutno říct, že pro obojí měl čiperný Josef velké
nadání. Výborně kreslil, ale také mu učarovala
hra na piano. Sám Dvořák mu doporučil studia
na konzervatoři, ale Mařatka dal nakonec ve
svých patnácti letech přeci jen přednost studiu
na Uměleckoprůmyslové škole.
Myslbekova škola
Talentovaný Josef nejprve v letech 1889–1892
absolvoval průpravu u vynikajícího učitele de-
koratérství profesora Celdy Kloučka, načež se
stal žákem sochařské speciálky Josefa Václava
Myslbeka. S ním přešel tehdy dvaadvacetiletý
Mařatka na pražskou akademii, kde v roce 1896
konečně vznikla sochařská škola. Jejím prvním
profesorem se stal právě Myslbek. Škola nejpr-
ve sídlila v budově Moderní galerie ve Stromov-
ce, poté byla v roce 1903 přestěhována do nově
postavené hlavní budovy Akademie.
Nestor moderního českého sochařství My- Text – Jaroslav Drobný pracuje v Odboru kultury a sportu na ÚMČ Praha 7
slbek platil za přísného profesora. Mařatka ale jako koordinátor projektu Art District 7. Foto – Galerie hlavního města Prahy
nebyl jen jeho pouhým slepým následovníkem.
Už v době studií na Akademii se stal členem
myšlenkově progresivního Spolku výtvarných
umělců Mánes. Byl si vědom, stejně jako mnoho
jeho souputníků, že zatímco v umělecké Paříži
to koncem 19. století vřelo, na pražské škole
platily staré poučky a metody. Dobromyslná po- filmu, eskalátoru, vznětového motoru běžícího Fascinace Rodinem prací z pražské akademie a také Ledaře. Rodin
vaha však nikdy Mařatkovi nedovolila vystoupit na arašídový olej a dalších novinek. Mařatku ale Mařatka byl Rodinovou výstavou stále víc a víc přijímal návštěvy a podával vysvětlení ke svým
proti sochařským kánonům svého mistra. více než technika a civilizační výdobytky zauja- přitahován. „Moc jsem chtěl, bylo to věru pracím. Francouzštinu lépe ovládající Dědina
Coby čerstvý absolvent akademie si Mařatka la přehlídka výtvarného umění právě končícího smělé přání, nějak se dostat k Rodinovi. Můj jej požádal, zda by nepohovořil s mladým
prošel poměrně existenčně náročným obdo- 19. století. krajan Dědina o tom věděl. Pochopil, jak mě sochařem z Čech. Rodin souhlasil, ale sdělil,
1 bím, ve kterém neměl ani svůj ateliér. Štěstí se Skutečný objev nalezl český stipendista to k němu táhne, že žiji jenom pro jeho díla že nové žáky nepřijímá. Teprve na přímluvy
na něj usmálo, když mu prostor k vlastní tvorbě mimo areál výstaviště – na Place de l’Alma a vedle nich a poblíž něho se dále učit a zdoko- malíře Jeana Limeta a spisovatele Pierra Maëla
nabídl jeho přítel Antonín Slavíček. Ten měl (Almském náměstí), kde si svůj privátní pavilon nalovat že je má touha.“ Tím krajanem myslel uložil Mařatkovi první úkol, na jehož základě
pronajatý opuštěný byt na Starém Městě, ze postavil donedávna vysmívaný sochař Auguste Mařatka malíře Jana Dědinu, který do Francie rozhodne o jeho přijetí do svého ateliéru – mo-
kterého maloval Maiselovu uličku. „Nastěhu- Rodin. Vystavoval zde výsledky své třicetileté dezertoval z rakouské armády už v roce 1895. delaci rukou. „Nikdo si nemůže představit dva
jou se tam, činži nemusej platit a mačkaj tam práce, věčně odmítané porotou oficiálního V tomto období se český stipendista potká- šťastnější lidi v Paříži, než jsme byli my dva
tu jejich hlínu, ať starej [J. V. Myslbek] vidí, že Pařížského salonu. „Byl jsem šťasten, že jsem val s řadou dalších krajanů, kteří ve francouz- Čecháčkové ten den, kdy jsme se vraceli z Ro-
Zamiloval jsem si něco dělaj,“ vzpomínal Mařatka na nabídku, viděl originály zbožňovaného sochaře. Díla ském exilu drželi při sobě. Z české enklávy dinova pavilonu na Montrouge k Dědinovům,“
v Paříži se nejlépe zapsal pracovitý a talento-
kterou s radostí přijal. Jak je vidět, profesor
vzpomínal Mařatka.
byla ponejvíce v sádře, ale hodně jich bylo
vaný Václav Brožík, jenž se jako jediný Čech
Nekonečnými studiemi rukou a nohou si
v bronzu i v mramoru. Menší dílka na sádro-
měl na své žáky pomyslný karabáč i poté, co
všechno, co vidím akademii opustili. Mařatka se hned pustil do vých podstavcích. Překrásná byla instalace. Vše dopracoval ke členství ve francouzské umělec- slavný sochař své žáky prověřoval, než je pustil
ké akademii Académie des Beaux Arts. V Paříži
k „sobě“. Ve zkoušce český stipendista obstál –
práce a úspěch na sebe nenechal dlouho čekat.
v bílém,“ zavzpomínal po čase Mařatka. Bylo
„Pas mal, mais chantez plus!“ (Není to špatné,
zazářila také hvězda Alfonse Muchy. Většina
tu i poslední skandální Rodinovo dílo – Balzac,
Za sochu Ledaři na Vltavě získal Hlávkovo sti-
pendium, jež mu umožnilo odjet do tehdejšího kterého si v roce 1891 objednal Émile Zola coby dalších ale svoji kariéru začínala a zpravidla ale více zpívejte!), dozvěděl se Mařatka. Byl
centra umění Paříže. Čtyřicet centimetrů vyso- nově zvolený předseda sdružení francouzských i končila mezi bohémou na Montmartru. Spo- přijat. Mistra a jeho žáka dělilo čtyřiatřicet let.
ký sádrový model této sochy je součástí Sbírky spisovatelů. Namísto portrétu spisovatele lečně sdíleli nejlacinější ateliéry a žili „z ruky Další působení v Rodinově ateliéru se později
umění 19. století a klasické moderny Národní a tradiční alegorické sestavy koncipoval sochař do huby“. K prosazení potřebovali i pomoc proměnilo v osobní přátelství. „Mon chér Ma-
Rod Mařatkových pocházel z Vysokého nad galerie Praha. pomník jako monumentální postavu symbo- starších a zkušenějších. Jeden z takových rata“ (Můj drahý Marato), slýchal často mladý
Jizerou v Podkrkonoší. V jednom z nejvýše lizující tvůrčí sílu génia. Nekonvenční pojetí ostrůvků kolegiality se vytvořil kolem ateliéru český sochař. Rodin vypozoroval, že Mařatka je
položených měst u nás vždy vzkvétala tradice Vzhůru do Paříže však nesplnilo očekávání objednavatele, který malíře Vojtěcha Hynaise, jenž žil ve francouzské nejen velmi šikovný sochař, ale i užitečný a milý
vyřezávaných betlémů a tomuto živobytí se Za svým velkým snem se Mařatka vypravil plastiku odmítl a dokonce protestoval proti metropoli patnáct let a ochotně pomohl řadě člen ateliéru. Po čase se spolu spřátelili natolik,
v drsných podmínkách horského městečka vě- v červenci 1900, kdy se v Paříži konala Světová její veřejné prezentaci. Tři metry vysoké a šest českých Pařížanů, včetně Josefa Mařatky. že mladík dostal od manželů Rodinových
novala také rodina Mařatkova. Josef však přišel výstava (Exposition Universelle) oslavující úspě- set kilogramů vážící dílo se nakonec svého Pro Mařatku to ani tak nebylo snadné ob- nabídku bydlet přímo v jejich sídle v Meudoně.
na svět až 21. května 1874 v Praze, kam se jeho chy uplynulého století. Výstavy se zúčastnilo vystavení dočkalo. Nyní existuje ve třech auto- dobí. Potýkal se s nedostatkem peněz, protože Vila stála uprostřed velkého parku a kolem ní
otec s matkou přesunuli za lepším živobytím. více než 50 milionů lidí, 76 tisíc vystavovatelů rizovaných bronzových odlitcích – jedním se stipendium bylo nedostatečné, a pramalá bylo několik pavilonů proměněných na velké
O dva roky později rodinu doplnil benjamínek a vznikly pro ni dnes již ikonické stavby – želez- pyšní Japonsko, druhý zdobí křižovatku bulvárů znalost francouzštiny mu zde život také neuleh- muzeum s antickou kolonádou plné antických
Vilém. Šťastnými rodiči byli vyučený obuvník niční stanice Gare de Lyon a Gare d’Orsay (nyní Montparnasse a Raspail v Paříži a třetí domi- čila. Nakonec ale zosnoval smělý plán. Sebral mramorů a váz. Mařatka si ve vile oblíbil velkou
Vilém a Anna, rozená Metznerová, jež pocháze- Musée d’Orsay) nebo pavilony Grand a Petit nuje vstupnímu prostoru Veletržního paláce veškerou kuráž a vydal se s Dědinou k Rodi- místnost s vysokým stropem a velkými ateliéro-
la z Jílového u Prahy. Palais. Byla to také éra počátku zvukového Národní galerie v Praze. novu pavilonu. Nesl s sebou fotografie svých vými okny, které říkal malé muzeum.