Page 51 - Chytrý zpravodaj - Velký Týnec 01/2024

Chrabrý řidič přece jen odtrhl dlaň od mumijního ramene, a poněvadž bylo vidět,
ústa, takže mumie opravdu nemohla vydat žádný hlas kromě nezřetelného mumlání.
Páska byla lesklá, čerstvá a důkladné lepivá. Na mumii bylo ji obětováno úctyhodné
Dva kusy černé izolační pásky, nalepené přes obličej křížem, semykaly důkladné
sátiletého. V tomto nyní bledém obličeji nebylo vousů, až na nepříliš vzrostlé, světlé
skála.
„Tož tomu já rozumím!” zahoukal náhle, jako by byl vyskočil přímo ze sfingy a nikoli
jen z tramvaje. „To je, lidičky, izolační pentlička, husto napletená! Pro samó panenko
Řidič, svíraje pevně kliku od tramvaje, na tu výzvu opravdu zamával, nebyla to však
zavolal opět silou, neúměrnou jeho učitelskému
množství. Vrstvy se vinuly kolem hrdla, začínajíce těsně pod dvojitou bradou a pokra-
Teprve teď každý viděl, že mumie má kulatý, pěkně obtloustlý obličej muže asi pade-
Pan učitel, co se vyznal v klínovém písmě, vyhlédl z vrat, a přilnutí tramvajářovy le-
že se nebojí, zmatek kolem se tišil. Přistupovalo se bliž. I pan učitel docela vylezl.
jako
Držela
platu, „udělejte honem druhou rukou ve vzduchu ležatou osmičku!”
odchlipovala. žasl tramvajář. „Divný lópežníci! Ven z toho včil
ležatá osmička, nýbrž spíše na hlavu postavená římská pětka.
strnisko. Na lesknoucí se lebce nebylo ani jediného vlásku.
páska jenom strážník, pan řídící a školník. Tam brnkla o žíněnku a překotila se. Na žíněnce

izolační čujíce, pečlivě a pevně staženy, až dolů ke kotníkům bosých nohou, úzce k sobě se Svírala oblou postavu muže tak pevně, že nešťastník stěží mohl obounož poskakovat. „Tož co,” řekl tramvajář, který si své místo u mumie obhájil, „možem se řehtat?” „To nedoporučuji kvůli dětem,” odpověděl učitel, ale pár nejdrzejších školáčků už po- vykovalo. „Pomozte mu z toho ven. Kdo mu to jen udělal? Vždyť je to horší než dehet Zatím přijely další tramvaje, a ř

„To je egyptský magnetismus!” vice na mumiin závin posoudil podle svého. Marejo Hostónskó, jak se do toho to chlapisko dostalo?” „Izolační páska, povídáte?” „Mákněte si.” „Co se s ní lepí elektrika?” „To só véšplechcata! Dráty, hdepak halatrika!” „Však jsem učitel, nechte si ten výklad!” „Tož teda vite, že se to lepí, a ten tróba se nemože hnót.” Málokde spoutaných. páskou a peří!” „A že měli čas ho do toho vinót!” nemože, co když je pod tem nahaté, só tu ženské.” „Alespoň mu to odlepte z úst!” vy

Čtení na pokračování - Eduard Fiker - Dětská rapsodie - 2. díl

„To nemožu vesvětlit. Ožralé su nebel. Ponkto ve dvanáct zavírám a počítám tržbo.
„Abe ne! Kochařka si to šopajdi preč v devět. Holke táhnó střídavě ož v šest a večir si
„Nevaďte se,v napomenul je. „Zamčil ste za svym personálem dnes v noci, pane
„Tenhle oředni vékon je rošené,“ upozornil strážník. „Pane Rozmajzl, kde bel váš
„Tož počkéte, pane Rozmajzl, me v tom skáčime jako ve v té maškatici po chodniko.
„Ve se chetro ptáte, pane Probeš, přece beste se mohl v palece srovnat, že ve dvanáct
„Náhodó ne. Měl jsem včera moc drobnéch, a to jedneho unaví, pane Probeš. Počítám
„Ručím za to,” opravil pan řídící, který pilně vinul izolační pásku na dřevěný cvičební
„Tenkrát, co se to stalo,” odpověděl, „nedělal o nás žádné stolař zásuvke, každé jen
šoplata. A vobec, dež ten vagabond přišel k sobě a já ho vehodil z dvířek, bela z teho
„Chlapisko se jen tvářilo, že je boží, a vzalo ze šoplete stovku do zobó. Venku veplevlo
známosti, pane Rozmajzl. S tó zásovkó to dávno znám, ale neznám historke s tóhle
„To só plkačke a jedno drohy,“ odkašlal strážník Probeš, „já su shovívavé jen ze
nakrájíjó kos toho saláma čišnik sám. Dež zrovna nemá co dělat, chodi mi do za-
Vilém Rozmajzl svěsil hněvivě koutky úst, takže stopa kříže na jeho obličeji se změ-
„Gramatecke teprv ne. Kochařka vaři, čišnik obslohoje, holke mejó nádobi a já osta-
černó motanicó. Vežblechtněte božskó, pane Rozmajzl, nebo vás na mó docho po-
„Jen pomalóčku. Každé má svy povolání. Ve ste strážník, já su restoratér. Oba mo-
„Za co pak ve možete ročit,” pootočil se nevrle Vilém Rozmajzl, „ve ste u teho nebel.”
síme znát míru. Co beste temu říkal, debech vás přes noc tahal do svojiho hostince.”
„Skládá?“ pohoršil se pan řídící, „váš personál může skládat například dříví, ale…”
„A dež znate míru, proč ml běháte po rajonu jako morová šlopka a plašíte děcka?”
Váš personál se včil skládá z číšníka, kochařke a dvó služebnéch divčat, co?”
„A osnoté. To vím jistě, páč sem se probral zrovna na tom samym místě.”
de personál preč, já za nim na všech stranách zamčím a sedno k šopleti.”
„Jak be smet. Zamčo lokál, sedno k šopleti a počitam tržbo. Jako decke.”
nila v hyperbolu. Strážník s moudrýma očima učinil energický posunek.
„Jak to?“ zamumlal pan řídící, smířiv se pro dobrou vůli s šupletem.
„Pane Rozmajzl, zostal ste teda u svy pokladny sám a zamčité?”
„Ešče ne. A take nebodete, pane Probeš, to vám garantojo.”
- 8 -

šoplete stokoruna pryč.” bankocetli na dlaň a šlo ju prochlasčit inam.” vedo na strážnicu.” To beste moh vedět. Pak do nahoro do kvartyru spat.” „Včera taky?” „Pak du spat nahoro.” a osno nad tem jako dřévko.” „Sme na stopě, cakriš!” kužel, takže už z toho měl kyj jako Herkules. personál, dež ste nad tím svym šopletem hnipal?” „K pokladně,” řekl pan řídící, mávnuv kyjem. „K šopleti!” „Myj personál nemože skládat dřivi.” „Gramaticky může.” tek.” Strážník vystoupil rozhořčen na kladinu. Rozmajzl?”

Záhada č. 1:
ČERNÁ MUMIE ANEB MUMIE ČERNÁ

Stalo se v jednom z brněnských předměstí, v ulici zvané Hlodavá, v době přítomné.
Hlodavá není možná pravé jméno. Zapomněli jsme si je poznamenat. Pamatujeme
se jen, že jméno této ulice má cosi společného s jakýmsi hlodavcem. Jelikož
považujeme za hlodavce i klokana, může být, že ulice se správné jmenuje Klokaní.
Nebo Myší. Křečková. Vydří. Potkaní. Krysí. Morče-ová. Nebo vůbec něco, co hlodá,
ani špatné svědomí nebo vykotlaný zub nevyjímajíc. Je patrně od nás moudré,
že nejmenujeme žádného určitého hlodavce, nemáme-li jistoty, a tudíž, zvolivše
prosté jméno Hlodavá, jsme nejen dokonale věcní, ale mimo to nikoho nekom-
promitujem.