Page 26 - Chytrý zpravodaj - Suchdol nad Lužnicí 06/2022

Fórum občanů

Vzpomínky z dětství (II.)

A trošku dál

dyž mi bylo kolem pěti let a nelí- většinou to byli klucí ze třídy. Jednou jsem Taky jsme se těšili na promítání filmů na
tal jsem venku, sám nebo s kluka- šel po vyučování pěšky domů, spolu s Hon- Huti. Na pile, v jídelně dřevařů, hned vedle
ma, tak mi společnost dělala naše zou Košumberských z Gráfovce. Byli jsme turbíny se to dělo. Představení bylo v neděli
Kkočka a pes. Měl jsem je rád. Ně- asi v sedmé třídě. Honza toho o fotbale věděl odpoledne, ale asi jen v zimě. Nejvíc se mi
kdy jsem jen koukal na silnici a pozoroval hodně. Měl znalosti, já v té době ještě moc líbil kreslený seriál o vychytralém zajíci. Ve-
provoz. Po druhé hodině odpolední tu ko- ne. Cestou přišla řeč i na naše fotbalisty, kte- čer se promítalo taky pro dospělé. Před Vá-
lem nás chodil z práce domů (pěšky) do Be- ří měli hrát v Chile na mistrovství světa. Měl nocemi to tu bylo přeplněno dětmi a rodiči.
nátek pan Maděra, starší pán, a určitě hod- přehled o našich chabých šancích. Já byl pře- To pan König převlečený za Dědu Mráze tu
ný. Brácha Honza mě s ním strašil, že jestli svědčený, že naši jsou nejlepší. Povídá: „Jak rozdával u ozdobeného vánočního stromu
budu zlobit, tak mě ten kolemjdoucí vezme. myslíš, kolikátý budou naši?“ Odpovím: dětem zaměstnanců pily kolekce.
A potichu na něj volal. Bál Taky nás oslovila vy-
jsem se a začal brečet. Spolu moženost techniky, a tou
s druhým bráchou Slávou byl televizor. Brácha Pa-
z toho měli legraci. vel měl dost kamarádů.
Naši měli ovci a já ji ně- Jedním z nich byl jeho
kdy chodil pást na louku ke spolužák Ludva Válečků
Třetímu rybníku. Tam jsem z Benátek. Jeho otec pra-
na ní zkoušel jezdit. I když coval v lese a tu bedýnku
jsem byl chrastí, tak chudák koupil. Televizi měli snad
ovce toho někdy měla dost jako první v Suchdole. Pa-
a za chvíli padla nebo mě vel mě k nim s sebou vzal.
shodila. A brácha to viděl. Obrazovka byla velká jako
Doma to našim sice neřekl, větší pohlednice. Byl jsem
ale musel jsem ho poslou- nedočkavý, těšil jsem se.
chat. Někdy mě možná lito- Pořád na nás svítil jen mo-
vali, a tak mi koupili pytlík noskop, ale za chvíli jsem
karamel nebo černých don- viděl prvního večerníčka.
basek, které byly na chuť Byl černobílý, ale prostě
výborné. Dopoledne jsem Naše máma Marie Březinová v roce 1992. (Narodila se 1908 a dožila se 95 let.) nádhera. Nemohl jsem
býval s babkou doma sám. z toho doma ani usnout.
Těšil jsem se, až po obědě přijede ze školy „První!“ Honza: „Seš blbej? Jsou tam lepší. Brácha kamarádil taky s Jirkou Drábů,
brácha Pavel, a čekal jsem na něj ve stoce Španělsko, Brazílie a jiní!“ A zakoulel očima bydlel kousek od nás. Vyhlíželi spolu, kde
u silnice. Zpátky domů jsem za ním utíkal, po obloze. Řekl jsem: „Tak druhý, horší ne- je jaké ptačí hnízdo, a chtěli si ochočit stra-
co to šlo. Lezl jsem za ním pořád, jako pej- budou!“ Ještě chvíli jsme se hádali. Nevím ku nebo sojku. Několika hnízdům ulehčili.
sek. Otravovalo ho to. Nebyl rád, když s vrs- už, s jakou jsme se rozešli. Když jsme spolu Napřed opeřence zavřeli do králíkárny a kr-
tevníky šel kamsi a já chtěl jít s nimi. později hráli fotbal za žáky, tak jsem mu to mili, za nějakou dobu je pouštěli na chvíli
Rád jsem vysedával u trati, protože tu připomněl. Usmál se, kývnul a řekl: „Jo, ná- ven. Později z toho zbyla jedna ochočená
několikrát denně šíbovala mašina a rozestr- hoda.“ Hráli jsme spolu pak i za dorost a na kavka, která na volání slétla dolů. Nejdéle
kávala nákladní vagóny na různé koleje po vojně za první B třídu za Duklu Jemčina. měli ochočenou sojku. Ta se na volání ozý-
nádraží. Proto jsem chvátal k železničnímu Škoda, že už nežije. Doufám, že by dosvědčil vala a slétla ze střechy na dvůr. Přiletěla se
přejezdu za Košťálů a usadil se na klandru, můj tehdejší tip. ukázat a nažrat – někdy za odměnu dostá-
proti vochtru před staženými závorami. Jednou jsem měl nějaké zájmy důležitěj- vala „rejzáky“ – malé rybičky. Vybíravá ne-
Železný oř supěl, vypouštěl páru a hlavně ší než školní povinnosti. Teprve ráno před byla. Když se naprala, tak z rozmaru štípala
rámusil. Rád jsem viděl, když přidal a při cestou do školy jsem vytáhl sešit s domá- do prstu. Později se ukazovala míň, až její
rozjezdu se kola mašiny protáčela, až se zem cím úkolem z ruštiny, ale moje schopnosti návštěvy úplně skončily. Les byl nedaleko,
chvěla. Někdy mi pomáhal čumět i Evžen to rychle zvládnout byly pryč. Začal jsem byla svobodná.
z Hutě, pomalejší hoch. Byl o několik let jančit, za chvíli i brečet, že dostanu kuli. Za- Pavel jednou lezl na strom před okny les-
starší. Moc jsme toho v tom rachotu nena- chránila mě naše babka. Rychle došla k Po- ní správy – u Pekaříků. Uklouzl, neudržel se
mluvili. Mně stačilo se dívat. Evža někdy rodům pro Honzu. Byl o dvě třídy výš, tak to a spadl na plot, vyšší než on sám a v podpa-
udělal grimasu a rukou dal pokyn mašinfí- zmák raz dva. Babce jsem ani nepoděkoval, ží se napíchl na špičatou plaňku. Krve teklo
rovi, aby jel zpátky. tak alespoň teď posílám poděkování Honzo- dost. Doktor měl práci, zašíval tu rozšklebe-
Na základce o kamarády nebyla nouze, vi do Brna, žije tam. nou díru jako krejčí.

26 Suchdolský zpravodaj | červen 2022