Page 40 - Chytrý zpravodaj - Jemnice 03 2022

začátku vyšetřování, a podařilo se nám vplížit se do nemocnice, kde jsme byli svědky nátlaku
policie na lékaře a vyhrožování pro případ, že odmítne zfalšovat lékařskou zprávu. Ale stal
se zázrak, jehož velikost nepochopí, kdo tu dobu neprožil. Lékař se zastrašit nenechal a při
následujícím soudním líčení byl i soudce tak neuvěřitelně statečný, že konečný verdikt byl
ve prospěch rodičů. Šikanování skončilo, bratr StB dostal soudní výpověď. Jak dopadl lékař
i nebojácný soudce znojemského soudu, nevím. Nedělám si iluze.
V záznamech (asi plzeňské) STB „o mně“ (ve skutečnosti o rodičích), dostupných
v archivu, dopadala nejhůř moje matka. Panovačná, arogantní, já jí podléhám, otec jí
podléhá, má kapitalistické názory, které každému vnucuje. Němka, teď pár let po válce
nutí české návštěvy mluvit u nás německy. A co je nejhorší, poslouchá cizí rozhlas! Otec,
slaboch, jí podléhá (vlastní názor nemaje), a tak i já, vlastní názor rovněž nemaje.
Skutečnost: Matčina matka, která v posledních letech života u našich bydlela, se za celý
život, ač prožitý ve styku s českým prostředím, nenaučila česky. (To pochopí zase jen ten,
kdo poznal tehdejší život na venkově, omezený výhradně na nejbližší okolí.) Matka s ní
mluvila německy, jak jinak? Rusky neuměla. Jednou, když přišel otce navštívit jeho kolega
profesor Doležal, matka překvapeně konstatovala, že jí podobou neskutečně připomíná
jejího bratra, který zahynul ve válce. A požádala ho, aby zkusil něco říct německy, jestli
i jeho hlas bude bratra připomínat. Jen tak, v lehké konverzaci. A cizí rozhlas? Ten jsme
ovšem poslouchali. Například pravidelně rádio Vídeň, kde v sobotu ve 20 hodin dvacet
vysílávali zábavný pořad, kterým jsme se vždy náramně bavili.
V přízemí domu mých rodičů byly dva byty. Jeden obývaný bratrem StB a naproti
jeden, obývaný staršími manželi, mezi lidmi známými udavači z doby protektorátu. To,
jak se uvedená „závažná“ zjištění o mých rodičích dostala až do ústředního archivu tajných
služeb, svědčí o jejich vytrvalosti při stání s uchem přitisknutým na dveře bytu, vedoucí na
chodbu.
Je s podivem, jak Češi, sotva svorně přežili rizika Protektorátu, si po válce šli
z kariéristických důvodů navzájem po krku. Co takový osud jemnického sochaře Šlezingera
nebo třeba problémy řídícího učitele Svojsíka, který korektním způsobem provedl školu,
učitelský sbor, žáky i jejich rodiče nebezpečími a riziky Protektorátu, a po válce byl po
léta šikanován pro nařčení z kolaborace? Důvod? Někdo chtěl jeho místo ředitele školy.
(K tomu by mohl říct své jeho vnuk, MUDr. Svojsík, primář dětského oddělení jihlavské
nemocnice.)
Pravdou je, že tak jednala menšina. (Leč menšina vlivná.) S přímými sousedy mám jen
pozitivní zkušenosti. Dobře se k nám chovala paní Hrbková, vždy ochotná pomoci, stejně
tak Jakoubkovi nebo Jahodovi. Obdivuhodná byla paní Poskočilová, Židovka, sama proživší
celou válku ve strachu o život svůj i svých dětí s manželem (který nebyl Žid), uvězněným
proto, že ji odmítl jako Židovku opustit (což by znamenalo její okamžitý transport i s dětmi
do kamsi a bez návratu). Po válce odmítla svědčit proti sousedovi, který ji udáváním za
Protektorátu ohrožoval na životě. Odůvodnila to ohledem na jeho děti.

Jan Kopeček

40 / Jemnické listy / březen 2022