Page 38 - Chytrý zpravodaj - Jemnice 03 2022

dřevěnou kapli, která byla v roce 1808 nahrazena zděnou, tou dnešní a zasvěcena sv. Václavu.
Z Chotěbudic pokračuje silnice přes Strážovský a Slatinský potok směrem k Budči.

1. Ottův slovník naučný, díl XXIII., s. 167, 1905.
2. JECH, F., Pamětní kniha města Moravských Budějovic, díl I., s. 15 a 16.
3. GEIGER, K., Sborník vlastivědných statí o politickém okrese Mor.-Budějovickém
1927, Naše dopravnictví, s. 49.
4. SOkA Třebíč, f. Jemnice, Protokoly obecního zastupitelstva 257/9.

Pokračování příště

František Vlk

Čiň dobro a budeš po zásluze potrestán

V létě 2021 jsem se od sestry dozvěděl, že výstavu o odboji v Jemnici (konala se v roce
2015) navštívil i můj bratr, žijící ve Znojmě. Zde zaslechl poznámku: „Ta Kopečková, dejte
mi s ní pokoj – za války se pelešila s německými vojáky“. Je pravda, že moji matku lidé
často vídali, jak někam cestuje. Už jsem vysvětlil, za jakým účelem. Mohli ji vidět i ve
společnosti německých vojáků a gestapáků. To, když u nás probíhaly domovní prohlídky
– a ty bych autorovi oné špinavé pomluvy nepřál. Při svém stylu myšlení si sotva dokáže
představit, co nám hrozilo. Že matka žila v jiném myšlenkovém světě než on, dokazuje
i ono faksimile jejího dopisu paní Polické.
Paní Milada Golobová, autorka „Dětí na zabití“, se v knížce pochvalně zmiňuje o mém
otci, který ji s jejím bratrem v dětství v podstatě zachránil. Stejně mluví i o mé matce. A pak
najednou v soukromém vyjádření, které se mi náhodou dostalo do rukou, tvrdí, že můj otec
byl bezvadný, „ale paní Kopečkovou neznám. Macecha o ní tvrdí, že zatímco její muž byl
zavřený, ona jezdila do Jihlavy za vojákama“. V knížce líčí paní Golobová svou macechu
jako bezcharakterní a nevěrohodnou osobu, která jí usilovala o život. O mojí matce píše,
jak bratrovi, který ze strachu chodil ze školy nejdřív k mým rodičům, matka dávala oběd,
než jej můj otec odvedl domů s pohrůžkou, že z úředního pověření dohlédne, aby děti už
nebyly týrány. Pak najednou paní Golobová cituje pomluvy svojí macechy a tvrdí, že ona
sama moji matku neznala, a tak to prý nemůže posoudit(!). Paní Golobové jsem si vážil, ale
tohle bylo trochu moc. Pídil jsem se po její adrese, ale než jsem ji sehnal, paní Golobová
zemřela, takže jsme si to už nevyříkali. Celý život miluji Jemnici jako svůj původní a pravý
domov. Ale podobné projevy, které se navíc vynořují ještě dnes, do mého vztahu k Jemnici
zanášejí citelné trhliny.
V roce 1947 se naši se mnou přestěhovali do Znojma s cílem usnadnit mi přístup
k vyššímu vzdělání. Po maturitě již v komunistickém režimu se mi s jistou dávkou štěstí

38 / Jemnické listy / březen 2022