Page 49 - Chytrý zpravodaj - Velký Týnec 03/2024

6 TÝNECKÉ LISTY PŘESAHY
SLOUPEK BÁSEŇ MĚSÍCE

Takové Nikdy & nikterak

krásné ráno Tomáš Přidal
Jsii černá hvězda, v odrazu bílá,
Naše ulice se jme-
nuje Pod Vinohra- já tvůj žár, který polévá omamný stín,
dem a přesně tako- v náručí tě můj vesmír líbá,
vá je. Poklidná, ven- dává i ubírá – jako básník zatoulaný rým.
kovská. Ráno po os-

mé, když se přeže-
ne smršť školáků Já stále dobře vím, že tam jsi,
a poslední soused v mé síti lapena stiskem pravého přátelství,
odfrčí do práce, se
jsou naše těla o/pravdu vlastní,
nadechne a dlouze
zívne. Jako kdyby se chtěla ještě zavrtat nebo jen levé kopie, v nichž lež je tvým svědomím?
pod peřinu. Teď se ale nad střechami
vyhouplo sluníčko, mrklo a olízlo zmrzlé
Nikdo se, nikdy & nikterak, nedozví,
okenní tabulky. Kos se usadil na špičce
antény a nadšeně ho vítá, na protější kde je zakopána ONA spravedlnost,
plot se vykoupla kočka, vedle z cukrárny vždyť člověk je vcelku tvor rozumný,
zavoněl med. nicméně na kusy myslet...
Jdu tím laskavým ránem a skoro bych si
pískala. Pak se ale zvedne oblak prachu,
zakvílí brzdy. „Kterej...!“ Podvědomě se
přikrčíte, znáte to, čekáte ránu, létící
...je jako zaživa rozpitvat přítomnost.
plechy. Ale nic. Ticho. Zakoktaný kos se
zase nadechne, kočka vykoukne mezi
plaňkami. Ta dvě auta je nezajímají.
Stojí proti sobě, motory běží, nikdo ne- ČTYŘI KVARTETY
vystupuje. Narazili do sebe? Je někomu T. S. Eliot
špatně? Doběhnu k robusnímu džípu.
Nebo SUV? Kdo se v tom má vyznat! Za-
hlédnu ruce. Svírají volant, dva prsty BURNT NORTON Pak přišel mrak a bazén byl zas prázdný.
l
lehce poklepávají do taktu. Muž mi vě- Jdi, řekl pták. V listoví stromů bylo plno dětí,
nuje studený pohled, pak se zase obrátí Čas přítomný a čas minulý vzrušeně skrývaly se, tutlaly svůj smích.
k protější kapotě. Za ní se rozpačitě jsou snad oba přítomny v čase budoucím, Jdi, jdi, jdi, řekl pták. Lidstvo
usmívá mladá žena. Asi právě vyklopila a čas budoucí je obsažen v čase minulém. nemůže unést příliš skutečnosti.
děti ve školce. Automaticky začnu počí- Jestliže všechen čas je věčně přítomný,
tat hračky na zadním sedadle. Čas minulý a čas budoucí,
„Vrrrrn!“ ozve se džíp. Nezdržovat. Žena žádný čas nelze vykoupit. co mohlo být i to, co bylo,
se bezradně ohlédne. Padesát, možná Co mohlo být, je pouhá abstrakce, směřuje nakonec vždy k přítomnosti.
šedesát metrů couvání po úzké ulici. jen neustálá možnost
Z obou stran ji lemuje řada zaparko- ve světě spekulace.
vaných aut. Není kam uhnout, žádné Co mohlo být i to, co bylo,
volné místo, musí dojet až na křižo-
směřuje nakonec vždy k přítomnosti.
vatku. Se zpátečkou si zrovna moc nero- Ozvěny kroků znějí v paměti
zumí, chápu. A tak udělá přesně to, co
by udělala každá z nás: ještě víc se chodbami, po kterých jsme nikdy nešli
usměje. ke dveřím, které jsme nikdy neotevřeli
„Vrrrrn, vrrn!“ džíp nesmlouvá. Naladím do růžové zahrady. Tak moje slova
tedy také Budhovu tvář, rovnám si větu: znějí v tvé mysli ozvěnou.
„Pane, promiňte, asi jste si nevšiml, Proč mají ale
když vy couvnete o dva metry, vejdete
se mezi ta dvě auta vlevo...” plašit prach na míse s plátky růží,
„Vrrrrn,“ nenechá mě domyslet a drcne to nevím.
do protějšího nárazníku. V malém autě Další ozvěny
propukne panika. Motor škytne, chcíp- bydlí na zahradě. Půjdeme za nimi?
ne. Žena se marně snaží nastartovat. Rychle, řekl pták. Najdi je, najdi je
Její zoufalé pohledy mne strkají do- za rohem. První brankou
předu. Udělám další krok. „Haló, nejsme
přece v Japonsku! V celé Evropě mají do prvního světa máme následovat
ženy ve společnosti stále přednost před klamavého drozda? Do prvního světa.
muži, starší osoby před mladšími...?” Tam byly, důstojné, neviditelné,
„Vrrrrn, vrrrrrrn!“ džíp nemá smysl pro klouzaly bez doteku po suchém listí,
humor. Zařve a otáčí kola na mě. Kde
v podzimním horku, v ševelícím vzduchu,
jsem to jen viděla? Opilý podnikatel. a pták halasně odpověděl
Janoušek. Málem tu ženu zabil. Figurína,
co ji představovala, vyletěla při policejní na neslyšenou hudbu skrytou v křoví
rekonstrukci do šílené výšky! Uskočím a neviděný, překřížený pohled, neboť růže
na chodník, proberu se až za rohem. hleděly, aby na ně každý hleděl.
Ježíš, já jsem ale srab! Nechala jsem ji Jak naši hosté byly, vítané a vítající.
tam samotnou! Vytáčím 158 a utíkám A tak jsme šli, ozvěny s námi, obřadným krokem
zpět. po prázdné cestě do kruhu z buxusů,
Z džípu zahlédnu už jen koncová světla.
Necouval. kde se nám zjevil vypuštěný bazén,
Naše ulice je tichá, ani živáčka. Jako vyschlý betonový bazén s hnědým okrajem,
každé ráno. Černá kočka se vyhřívá na slunečním světlem zalitý jak vodou,
slunci, kos někam uletěl. na jejíž hladině rozevřel se lotos,
A o Guthu-Jarkovském? To tady nikdo ze srdce světla rostl, tiše, tiše,
nikdy neslyšel.
a ozvěny kolem kmitaly jak stíny.
Irena Jirků