Page 40 - Chytrý zpravodaj - Velký Týnec 02/2024

4 TÝNECKÉ LISTY PŘESAHY
KNIHA, O KTERÉ SE MLUVÍ

Soukromá trestní obžaloba

(Ukázka z knihy) naté vlasy mu svítily proti výloze, proto- dává lacino, nebo dává zadarmo, říká- „Když je jednou na světě zavřeno, tak je
Dokud zvonek nedoklinkal, Jakub do ob- že nad Klíčovou hospodou prosvěcelo vala bába Johana. Ale děda Benedikt se zavřeno. Když je konec, tak je konec,
chodu nevkročil. slunko pruhem mraků. vždycky jenom smál, aby se nestarali, věděj? Kdepak jít půjčit k Menšíkovi!
„Tak šel, šel sem! Copak nevím, že mají „Lekli se a on jednoho po druhém že nevěděj, co je reklama, on že svému Kdepák! Sebrali by potom chudáka
už chvíli nos ve škvíře!“ řekl děda Bene- schlamstl, protože každý myslel jenom obchodu rozumí. Menšíka, že nám pomohl. Nám přece
dikt, ale neotočil se, hleděl do náměstí na sebe. Anglie, Francouzi, Poláci, všeci. To on by měl stejně jednou tak prázdno nikdo pomáhat nesmí! Určitě by se našli
přes zašlá skla. To on každému říká: „Šel Žádná pospolitost v těch národech není! v obchodě, i kdyby Hitler nepřišel, zrov- hned zítra lidi, co by řekli: Podívejte na
sem!“ nebo „poslouchaj, pane!“, proto- Žádná, ani když je zle! A nás, Čechy a ži- na jako teď, když tak celý čas rozdával toho žida, to udělal schválně, ze staré
že každému oniká. Jenom babičce ne. Té dy, nechali napospas.“ z těch baňatých sklínek! konkurence, aby Menšíka potopil!“ Sáhl
říká Johanko. „A co s náma Hitler udělá?“ Co na to Jakub myslel, hleděl na hašler- za regál, začal si oblékat kabátek s chlu-
„Ja, to nikdo neví. To ví je- ku v jeho dlani. Děda měl kůži na ko- patým límcem, dýchl si na špičky prstů.
nom pánbůh, jméno jeho nečcích prstů ohlazenou, jako kdyby „Proč, dědo, nezamkneš?“
budiž pochváleno,“ řekl dě- pořád jenom mnul písek. „A co by kdo tady mohl už sebrat? To, co
da Benedikt, jako kdyby se „Jé, děkuju,“ chtěl ještě něco povědět si musíme zachovat, to nám zde v do-
na toho pánaboha zlobil, o těch pánechbozích, ale jak si cukrle mě nikdo ukrást ani nemůže: víru a ho-
vzdychl a přestal koleny bral, zaleskly se znova páčky na smithce lou existenc!“ otevřel do chodby, „a to si
houpat, takže se Jakub za- a znova mu napadlo, co mu teď často pamatujou, že je v životě to hlavní: víra
stavil. napadá; až ten stroj bude jeho, kam ho a holá existenc! Na všecky časy si to za-
Od té doby, co ho táta Moj- postaví. Musí na to teď myslet pořád, jen pamatujou!“
mír nechal pokřtít v kostele, co klapky uvidí. V průjezdu zavoněl z prázdných demižo-
aby ho na úřadech vedli Vtom se za výlohou mihla hranatá po- nů terpentýn. Děda se podíval na zavře-
jako křesťana, musí Jakub stava, zvonek zaklinkal, děda se podíval ná vrata do náměstí, pak vzal Jakuba za
chodit do katolického nábo- udiveně ke dveřím, Jakuba z kolen sun- ruku a otočil se od nich, vykročil směrem
ženství. Má náboženské dal: k těm houpacím do dvora:
Nakladatelství Akropolis knížky z fary, v nich vousa- „Pěkně vítám,“ opřel se o kraje pultu. „Na co taková procházka po ulici? Kam
tého pánaboha na oblaku, S proutěnou nůší na zádech se babka vede taková cesta?“
„Já už jsem přišel dávno, dědo,“ pověděl nad kterým visí pravoúhlý trojúhelník Zlámalka sotva vsoukala do krámu, stojí Slunko zapadalo.
Jakub a ještě jednou mrkl vedle poklad- a v něm oko, pod oblakem sedí Kristus, s otevřenou pusou. V králíkárně bylo černo, Lojzák možná
ny na lesklé klapky, jako kdyby mohl ten má vousy kratší a černé, nad nimi „Mydlo s jeleněm mně zabalte. Budu už spal.
řezník ten stroj před chvílí odnést. oběma lítá holubice. Jakub těm třem prát gatě, pantáto. Vojansky gatě. Vrátil „Já jsem se bez tebe, dědo, stejně nerad
„Jaja. Tak šel ke mně!“ děda si sedl bohům, teda těm dvěma člověčím a se mně syn ze Srbska, z války. Ten mlad- procházel. Nikdy. Ani s klukama. Ledaže
a vztáhl ruce. Má je vždycky teplé a heb- tomu jednomu holubímu nerozuměl ší, víte?!“ jsem pro něco musel skočit. Třeba pro
ké. Voněl tabákem. „Všecko vím od ma- nikdy, i když jim to kreslil pan kaplan „Mýdlo, paní Zlámalová, nemám. Nic pivo.“
my.“ Pitrun na tabuli nejmíň pětkrát. Vždycky nemám, jak ráčej vidět. Já bych jim rád „No viděj! Však jim to říkám. My, židi,
Kroky se divně rozléhají v prázdném ob- si jenom představil bláznivého Pospíšila, posloužil, jak zastara. Však k nám cho- má-me odedávna svůj svět doma.
chodě. Ale šuplata ještě pořád voní, jak co chodí prodávat metly a má zrovna dila pro mýdlo s jelenem, co skončila Kolem stolu a knížky. A kolem obživy,“
kdyby byla plná. MOUKA, KRUPKY, takové bílé, dlouhé vousy až po řemen první válka. Co se jim ten syn z ní vrátil.“ děda se ohlédl k oknu ke kuchyni. Byly
PROSO, RÝŽE, ČOČKA, HRÁCH, Jakub by od gatí. Děda říká, že je pánbůh stejně „Ale on se vrátil z té Bosny až včera.“ v něm červánky. A pak Jakubovu ruku
mohl se zavřenýma očima jmenovat jenom jeden, že je to ten, který dal světu „Jaja. Já vím, panímámo. Ale je zavřeno. pustil a vykročil ke chlévům, ale po třech
všecky ty nápisy na plechových štítcích, Zákon, a že vidět není, a táta Mojmír, ten Nadobro, vědí. Musejí jinam, přes rynk krocích se zastavil, protože si vzpomněl,
tak jak jdou v řadách za sebou. se směje: Kdepak to nebe asi je? Mezi k Menšíkovi, anebo k Hudcům. A tak se že jsou krávy a telata dávno pryč, že
„My, židi, teď nechodíme ven ani na pro- Venuší a Marsem? Nebo ještě kousek na mě nezloběj, já se jim poroučím.“ není na co se jít dívat, tak ještě chvilku
cházku, a on by chtěl tancovat tralalá! dál? V Mléčné dráze? Jenomže ona stojí, v dásních jeden zub, trčel uprostřed dvora, než se dal k zadní
Kdepák!“ děda Benedikt měl plné čelo „Když nesmíme mezi ostatní jako lidi, v nůši na zádech plno papíru a kus dře- brance k zahradám.
vrásek, jako kdyby si na kůži přilepil ta- tak jaképak procházení? Sobotní cesta, va. Protože sbírá, co uvidí. Jakub pama- „Dědo, Lízu nedáme, že?“
bulku čokolády z té plechovky Julius ta naše šábesová, po které jsme se pro- tuje panímámu Zlámalovou tady v ob- „Lízu ne. Co budu živ, vědí?“
MEINL, takové se mu tam dělaly čtve- cházeli, stejně už nevede mezi našimi chodě nejmíň tisíckrát. Pro mýdlo s je- Na zámecké střeše jiskřil sníh, dělal zr-
rečky. Z té piksle dostával Jakub od dědy poli!“ děda Benedikt odhlédl do slunka, lenem na vojenské kalhoty. Však už je cadlo. Děda Benedikt odhákl branku.
táfličku nebo dvě, ale nesměla to vidět jako kdyby tam hledal tu stráňku k Ra- dávno druhá světová válka, a ona si Sad se bělá dodaleka, až k samé kostelní
máma Charlota, protože po čokoládě došovci, kudy chodíval úvozovou cestou myslí, že teprve včera skončila ta první. zdi, mezi stromy vyšlapané cestičky, kli-
prý červiví zuby. Ale Jakub v nich žádnou vzhůru mezi šípky každý pátek navečer, A vůbec se jí nikdo nevrátil. Ani z tamté. katí se sem a tam, aby byla procházka
dírku nemá. v tu hodinu, kdy židům začíná sobota. „Dědo, já bych skočil zadem k Menší- co nejdelší. Do města děda už vůbec
Děda měl modré či, pokyvoval hlavou. Chodil ve svátečních šatech a zpíval a ří- kům, aby nám půjčili. Jako tenkrát ten nejde, protože ve vozovce by ho mohli
‚… my, židi, teď nechodíme na procház- kal, že míří rovnou k východu, kde za pár margarín.“ přejet koně, když nesmí po chodníku,
ku…‘ ozývalo se Jakubovi do ucha ještě chvilek vyjde na nebi první hvězda, a že Ale děda Benedikt zavrtěl hlavou, chytil a tak se procházívá tady, třeba i hodinu.
z kteréhosi šuplíku. ji jde uvítat, ale že by ta cesta vedla Jakuba za rameno, naklonil se nad pult, Sám, nebo s Jakubem. Babička Johana
„My musíme mít teď svůj svět doma,“ zrovna k východu, se Jakubovi vůbec ne- co to šlo. už dávno nemůže na nohy, má cukrovku
děda máchl rukama po prázdném ob- zdálo, schválně si jednou prohlédl stro- „Firma Benedikt už není žádný obchod, a ztloustla a musí si ovazovat černou
chodě, „tady, za vratama. Vždycky jsme my a měly na té straně lišejníky, které vědí, leda bych půjčil ze svého.“ skvrnu nad nártem.
ho zde měli. To se jenom mladým občas rostou vždycky k severu. „Mydlo s jeleněm teda nemáte!“ těkavě Za zdí maštale se ozvala Líza. Zaržála
zdálo, že svůj svět mít nemusíme, že „Jaja,“ řekl děda, kolem načervenalých se znova rozhlídla kolem, jako kdyby a hrabe, ucítila nablízku pána. Dědovi se
jsme na tom jako ostatní, že bude líp. koutků měl v očích mokravo, to jak stále neslyšela, nadhodila krosnu, „tož já udělal mezi vousy úsměv:
Tvá máma si to za Masaryka taky my- do toho světla hleděl. „Procházení.“ přijdu jindy. Až objednáte. Spánem- „Dokud je ve stáji kůň, ještě není tak zle.
slela, a podívej!“ roztáhl zase náruč od A potom se najednou otočil, vysmrkal bohem.“ I když není co orat,“ slzely mu od zimy
prázdných plechovek k regálům, hleděl se, na chvilku kolena zase roztřásl, že Ja- Nade dveřmi za ní zase cinklo. Děda se oči, utíral je hřbetem ruky.
na Jakuba, kýval stále hlavou. Jakubovi kuba pohoupá, otevřel šuple pod podíval na Jakuba očima s okoralými víč-
se najednou zazdálo, že teda za všecko pokladnou, v dlani mu zašustělo. Vedle ky, znovu mu položil ruce na ramena. Zeno Dostál
vlastně může maminka, když to děda hlavy se mu leskly páčky toho velikého
říká: psacího stroje, na který by se Jakub Zeno Dostál (1934-1996) byl český spisovatel a režisér. Vystudoval klasické gymná-
zium v Prostějově, po neúspěšné přijímací zkoušce na Akademii výtvarných umění
„A co si myslela?“ vydržel dívat celý den. Děda Benedikt
v Praze začal studovat matematiku a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě KU
„Že nás Češi budou bránit. A že se Hitler dokáže vždycky odněkud vytáhnout v Praze. Z kádrových důvodů byl ze studia vyloučen. V l. 1954-56 absolvoval základní
na Čechy neodváží. Na republiku.“ bonbon. vojenskou službu ve východoslovenském Trebišově a poté vystřídal řadu dělnických
Hitler. Jak se vysloví Hitler, vždycky Ja- „To si člověk vždycky jenom myslí, že profesí. Byl skladníkem, obchodním zástupcem, truhlářem a od r. 1959 topičem a poté
kub uvidí jedno tmavé místo na půdě za musí dělat všecko tak, jak dělával, když strojvůdcem parní lokomotivy v kladenských hutích. V l. 1960-91 byl zaměstnán ve Fil-
komínem, černou díru pod trámy, které ještě nebylo tak zle.“ movém studiu Barrandov, kde se vypracoval od pomocného rekvizitáře, asistenta
se vždycky bál, ale kam by se dneska už Barevných cukrlat bývaly plné ty baňaté režie a pomocného režiséra k II. režisérovi. Spolupracoval s Otakarem Vávrou, Ladi-
slavem Helgem, Jiřím Krejčíkem, Josefem Machem, Jaromilem Jirešem, Jurajem Her-
klidně schoval, a pak si na blik představí sklenice s mosaznými poklicemi. Když zem, Karlem Kachyňou. V r. 1969 se chystal debutovat jako režisér (scénář podle Času
Hitlerův obrázek na zdi u nich ve třídě, přišla do obchodu nějaká holka nebo ozimů J. Křenka), z politických důvodů k tomu však nedošlo, k samostatné práci se
který hledí oknem na Svobodovu zahra- kluk, třeba s maminkou na nákup, dostal až v r. 1990 (celovečerní film Král kolonád podle vlastní prózy Lev). Od r. 1961
du pod kostelem: vždycky do nich děda sáhl a dal jim publikoval příspěvky ve filmovém časopise Záběr (pod šifrou ZEDO), fejetony a po-
„A proč se odvážil, dědo?“ z nich od cesty. Jakub se ho jednou zep- vídky v Rudém právu, v Československém rozhlase, scenáristicky se prosadil v ostrav-
„Protože je silný, má vojáky, a všichni se tal, proč jim dává zadarmo, a děda řekl, ské televizi (Modche a Rézi podle V. Rakouse). Do literatury vstoupil v r. 1981 trip-
ho lekli. Věděj?“ hýbal koleny, jako kdy- že aby přišli zas. tychem Býk, Beran a Váhy, kterým zahájil cyklus inspirovaný znameními zvěrokruhu.
V 90. l. se věnoval psaní, filmové režii a působil jako předseda Židovské obce v Praze.
by chtěl Jakuba na svém klíně uspat, Jenomže když přijdou znovu, dostanou Během šesti let realizoval řadu filmových projektů. Zemřel v důsledku maligního one-
„kdyby byli všichni drželi pohromadě zase zadarmo, pořád dokola, a budou mocnění při přípravě scénáře k filmové adaptaci Olbrachtovy povídky O smutných
a nebyli se polekali hned na začátku, chodit další a další a prodělá se na nich, očích Hany Karadžičové, kterou později natočil pod názvem Hanele Karel Kachyňa.
bylo na světě všecko jinak. Jaja.“ Kudr- protože na všem se prodělá, co se pro- Jeho dcerou je violoncellistka a spisovatelka Zuzana Dostálová.