Page 15 - Chytrý zpravodaj - Železná Ruda 12 2021

Železnorudský zpravodaj 12/2021 strana 15
BÁJEČNÉ DĚTSTVÍ V ŽELEZNÉ RUDĚ – část VIII.

O průvodech na prvního máje, dalším posunu na poli hudebním, i o krásných Vánocích… o tom všem se, milí čtenáři,
dočtete v dalším pokračování vypravování pana Rezka. Mnozí z vás také jistě zavzpomínají, když v řádcích najdou
zmínku o panu doktorovi Pejšovi.
V tomto období vystrčili komunisté natvrdo své rohy. Železná Ruda se ocitla najednou v hraničním desetikilometrovém, ostře střeženém
pásmu. To začínalo již v katastru Hamry – Hojsova Stráž. Do pásma měli přístup pouze místní obyvatelé, veřejnost nikoliv, pouze
výjimečně na zvláštní povolení. Příslušníci PS (Pohraniční stráže) prováděli kontroly osob jak ve vlaku, tak na silnicích. Kdykoliv
nás chtěla navštívit babička, musela si vstupní glejt opatřit. Ve vlaku se pak podrobila nucené perlustraci a po vystoupení z vlaku ji
dvoučlenná hlídka se psem odvedla až k našemu domu. Taková to byla doba! K neuvěření, že?
S kamarádem Vencou Š. (zašifrováno) jsme se těšívali na komunistické „švancparády“, jak říkala mamka pochodům na Prvního máje
či na výročí VŘSR. Tam nebyla nouze o alegorické vozy, poplatné vkusu a IQ jejich architektů. Jeden pro druhého jsme je komentovali
a vzájemně se upozorňovali na nedostatky či vyložené nesmysly. Hrozně jsme se u toho nachechtali.
Obvykle přijel z okresu nějaký pohlavár, aby poděkoval lidu střežícímu naši východní výspu před nebezpečím, hrozícím z výspy
západní. Jeden z řečníků neuměl ani řádně artikulovat, v jeho projevech bylo možno zaslechnout nadávky jako „západní imprlisté“
či „válečný šváči“ nebo „zarytý nepšátelé repliky“. To byla pro nás přímo hudba sfér…
Vyvrcholením pro nás dva nezbedníky z učitelských rodin (!) byla chvíle skandovaných hesel. Předřečník napověděl heslo „ať žije
soudruh Stalin“ a dav poslušně začal burácet. A do největšího halasu já s Vencou „ať žije soudruh Truman“ či „ať žije soudruh Ajznhaur“!
Tímto způsobem jsme manifestacím dodávali alespoň zdání svobody slova. Kdyby nás však někdo z poctivě skandujících soudruhů
slyšel a udal, odnesli by to rodiče. Byla to čirá klukovina, ale krásná a plná adrenalinu a my dva jsme byli asi první disidenti v Čechách!
V tom roce došlo k prudké změně v mé hudební kariéře. Školu zběhlosti od Carla Czernyho jsem znal skoro zpaměti, moje ruce létaly
po klaviatuře jako pár splašených koní, ale nebavilo mě to už a moje maminka to vycítila. Rodiče si všimli již tehdy na dětských
šibřinkách, s jakým zaujetím pozoruji živou kapelu, tedy těleso, sestávající z houslí, harmoniky a klavíru. Kapelníkem toho zajímavě
znějícího „šramlu“ byl místní pan poštmistr jménem Felix či Fénix nebo tak nějak. Táta tedy zašel za panem poštmistrem (houslista)
a dojednal s ním, že budu k němu chodit jednou týdně na hodinu. Poštmistr otci slíbil, že „z kluka udělá muzikanta.“ Rodiče tedy
poděkovali mladému panu Antošovi za vše, co pro mne vykonal a já jsem se s ním v dobrém rozešel.
Budova pošty stála přímo naproti hotelu Javor vedle školy, pan poštmistr bydlel přímo nad prostorem pošty v prvním patře. (Dnes
je tam jakási pizzerie). Ihned na první společné hodině jsem poznal, že si nemohu hrát, jak chci, co chci. Že klavír je pouze doprovodem
prvního hlasu, kterým jsou vždy housle pana poštmistra. Ale to mi vůbec nevadilo. Když jsem pochopil, co se ode mne žádá a společně
nacvičili prvních pár „kousků“, byl jsem nadšený.
Pan Felix (nebo Fénix?) měl nepřebernou zásobárnu notového materiálu pro housle – klavír, v níž byly opravdové skvosty.

Vzpomínám si, že jako první věc jsme nacvičili „Pochod malých skřítků,“ potom „Skalní mlýn“ (Die Felssenmühle). Znělo to hezky
nám, hráčům, ale zřejmě i náhodným zákazníkům poštovního úřadu, neboť pan poštmistr nechával zřejmě kvůli marketingu otevřené
okno. Když jsme pak nakonec dali Fibichův Poem, zůstávaly pak pod tím oknem loužičky a předpokládám s nadějí, že šlo o slzy…
Prostě hudbu jsem pod Felixovým vedením poznal ze zcela jiné stránky a bavilo mě to. Zůstal jsem u něj celé dva roky až do závěrečných
zkoušek na osmileté základní škole, to jest do konce června roku 1955…
Bible Svatá praví (nepamatuji si již číslo žalmu), že po sedmi letech hladových následuje vždy sedm let tučných. Tato svatá pravda,
aplikovaná na naši rodinu znamenala, že tátovi se podařilo získat konečně lépe placené místo. Oslovil jej pan plukovník Jandoš, velitel
a ředitel vojenské zotavovny „RIXI“ na Špičáku, a nabídl mu místo generálního zahradníka. Zřejmě zvěsti o tátově zahradnických
úspěších dorazily až na Špičák! Tátu jako by polili živou vodou. K uniformám měl vždy blízko, navíc získal statut civilního zaměstnance
s pevnou pracovní dobou a bez zbytečných vojenských „buzerací“ v podobě výkazů či hlášení.

Netrvalo dlouho a na stolech rekreantů se začal objevovat čerstvý salátek, ředkvičky, růže, kedlubny a jiné vzácnosti. Jak by ne, když
otecko stihl hned první zimu vybudovat větší skleník, vyhřívaný zbytkovým teplem ze sousední kotelny…
Na oplátku si směl táta odvézt ve svůj domov přebytky z jídelního lístku těch mlsných lampasáckých jazýčků z celé republiky.
Věřte – nejedli si špatně! Dokonce dortíků i zmrzliny se nám někdy dostalo. Nemyslete si však, že naše rodina do té doby nějak strádala,
to ne. Měli jsme přece králíky, slepice, i pár kachen. Ale přece jen touto vítanou změnou tátova zaměstnání ubylo falešných bifteků,
dušené mrkve s bramborem, kedlubnového zelí s knedlíkem a jiných „pochutin“, které jsme my děti nemusely…
Rovněž Vánoce jsme vždy měli na úrovni. Táta si potrpěl na vysoký vánoční stromek – od země až ke stropu. Již od léta měl
v lese vyhlédnutou příslušnou jedli a když přišel její čas, přinesl ji na rameni. Vzpomínám s dojetím na ty vkusné barevné lucerničky
elektrického osvětlení, na ty křehké skleněné trumpetky, které navíc troubily, na všechny ty skleněné figurky, prostě ozdůbky,
které již dnes nikdo neumí vyrobit, ani Číňané.
Vlastní výzdobu vánoční jedličky měla na starosti maminka. Měla patřičnou míru vkusu a smyslu pro uměřenost všeho, co patřilo nejen
k Vánocům, ale celkově k životu rodiny.
U štědrovečerního stolu nechyběli ani prarodiče – babička Marie a děda Gusta, kteří přijeli z Kozolup. Tam se totiž přestěhovali v roce
předešlém, protože plzeňský byt v Harantově ulici byl pro dva staříky příliš velký a drahý. V Kozolupech získali útulný byteček 1 + 1,
žel ve druhém poschodí, kam musel děda v zimě nosit kbelíky s uhlím. To byla jediná nevýhoda.
Ale zpět k Vánocům. V Železné Rudě byly vždy bílé, lišily se jen množstvím sněhu. Již od rána voněl celý dům františkem, purpurou