Page 39 - Chytrý zpravodaj - Prusinovice 01/2025

Vzpomínky Zdenka Barota na časy dávno uplynulé

– část 11. Jaro plné naděje, kdy ze starého rodí se nové

Na Silvestra v roce 1966 mrzlo až praštělo. Svíčky na vánočním stromku dohořely, kapající vosk
zanechal stopy na ubrusu a na peřinách. Do tmy tajemným zeleným světlem svítí fosforové ozdoby,
zábavný pořad v rádiu, ukončený státní hymnou, pomalu končí, na obloze září tisíce hvězd. Z hos-
pody je slyšet muzika. Bolestně se ozvala křídlovka, dlouze zatroubila prapodivnou notu – pozdrav
do spícího kraje a pak zmlkla jak utajený vzdech. Potichu, jako by se nic zvláštního nestalo, doběhl
do cíle starý rok a mlčky předal štafetu roku novému. Mohutná zasněžená koruna vysokého agátu
v přísném tichu mrazivé noci je ozářená měsícem v úplňku. Badýska, spícího v klubíčku na lavce
u kamen, neprobudily vzdálené duté rány karbidem.

První den v roce 1967: řeziňáky vy- mal u kamen, nemeškal, s vážnou tváří průvod maškar kráčí po dědině od čísla
hasly nad ránem, okna izby jsou poma- vzal do ruky křídu a na futra napsal le- k číslu, u našeho zahráli stařinu: „Za -řeh-
lovaná krásnými zmrzlými květy, od úst topočet a tři písmena K+M+B. Stařa šla -ta -li ko -ně, ej, v jed -nej maš -ta -len -ce…"
letí pára, ale pod peřinou je stále teplo. koledníky kousek vyprovodit. Její zrak Na řetězu sebou cloumá medvěd s hla-
V kuchyni mají pilno: ve šporáku praskají spočinul na zářícím novém letopočtu, vou těsně u oken do izby. S rancem na
smrková polena, do izby se dere vůně va- sklonila hlavu a tiše sedla na otoman. zádech poskakuje žid, švec hůlkou škrká
řených hřibů, zemáková polívka je poma- Noční nebe nízkými mraky se má- po houslích beze strun. Před chalupu do-
lu hotová. Vařé se zelí, stařa dělá šišky, keré lem dotýká spící dědiny. Od jihu táhne šel celý bláznivý průvod: ozembuchem
se mama nestihla naučit, v tróbě bude do teplý vítr. Nebyla to ještě píseň, vzdálené mlátí smrtka do taktu muziky, bába
zlatova upečen králék a těsto na syráky jaro na zkoušku začalo ladit své nástroje, s dědkem v nůši, kominík, ženich a ne-
spokojeně kyne. Za zvuku poledních zvo- ozvaly se jednotlivě, opatrně, nesladěné věsta, ras, cikán, červený nos s hrbem na
nů došel tata z kostela. Pospíchal z besedy tóny budoucího vzkříšení. Příjemně bylo zádech odhazuje pryč dopitou flašku,
od Vrublů, od Sóhradských a z Prčova, aby na dvoře před oknem, kde slunko hřálo slaměný pohřebenář, klisna, mužský pře-
stihl novoroční oběd. nejvroucněji. Dvůr byl zalitý mladými pa- vlečený za ženskou… Maska propůjčuje
S novoročním přáním: „Vždycky prsky jara. Stařa se zalíbením poslouchá anonymitu a dává možnost k nevázané
budu dbáti, aby ve vašich kamnech první předjarní píseň, předehru. Chybělo zábavě. Koblihy zmizely z podávaného
oheň mohl pláti,“ chodíval od chalupy jí ještě mnoho strun, ale ta, která právě plechu přes okno, než bys řekl švec, hasi-
k chalupě kominík – po žebři vzhůru na zazvučela, zněla nadějně, čistě. Ke třetí čům na talířku přistálo několik modrých
hůru, stařa kvapem plachtou marně za- odpolední rychle hasly jarní tóny, zafičel pětadvacetikorun. „Hermínko, děkujeme
krývá kamna, štětka řádí v komíně, saze severák, zpátky k jihu zahnal svého soka, za ně, co kdyby u Vás hořelo…“ Lilipután
poletují po kuchyni, unavené sedají na který na výzvědy zaběhl k nám. Vzduch tlačí tragač s ohrabečňákem, který je
všechno a stařa lamentuje: „Víckrát ho zmrazivěl, tuhly kalužinky, měkký sníh plný výslužky, k nebi trčí flašky s vínem
do chalupy nepustím!“ Z hrnku v almár- zkřehl v sypkou drť. Tak rok co rok jaro a kořalkou, falešný zpěv, zmatený prů-
ce, která ukrývá všeliké stařiny domácí ke konci ledna vysílá první zvědy, které vod se dává do pohybu, před sebou má
potřeby od talířků po kahánek, vysy- nemilosrdně ubíjí zima. Zuří znovu a zuří ještě cestu dlouhou. Stařa zavírá okna
pala do dlaně mince. Na čerta čekala hůř, než kdykoliv jindy – zima Hromnič- izby, hudba slábne, ze starého se rodí
na dvoře, ruku mu nepodala… „Tož se ná. Stařinou duší táhne sladká píseň, kte- nové, sláma zajišťuje, aby se ze zrna opět
divím, že ste nevyhořeli, v komíně ne- rá z jejího srdce už nezmizí: „Přijde jaro, vytvořil klas.
byla skoro žádná díra, saze jak krápníky,“ přijde, bude zase máj." Černé hroudy na Březen za kamna vlezem. Ve stude-
poděkoval za peníze a ve sněhu na polích na bílé pláni, to byl jediný důkaz ném světle zapadajícího slunce začaly
dvoře zůstaly krásné černé šlápoty. Až návštěvy jara. poletovat v neklidném letu sněhové
do večera se kuchyň dávala do pořádku. Masopust – oslavy konce zimy. Na- vločky. Sněhová oblaka na dědinu ho-
„My tři králové jdeme k vám, štěstí, stal čas domácích zabijaček, obcházeli dila temný stín, všechno se pokrylo
zdraví vinšujem vám,“ zpívali koledníci, se sousedé. „Hermínko, tady máš pár bělostnou peřinou náhlé chumelenice.
klepali se zimou, podupávali zmrzlýma jitrnic, jelita, škvarky, kousek tlačenky, Na Josefa se paní zima darmo ohlíží
nožkama na síni a jejich krátké ručky trochu masa a v konvičce je prdelačka.“ zpět. Stařiny ruce drží rozkvetlé kočič-
svíraly malovaným papírem polepené Stařa dary s děkováním přijímá: „A co su ky a jehnědy, zapadající slunce ozářilo
berličky. Badýsek prchá do izby pod dlužná?“ „Tož, co? Nic, nic, nic,“ odpovídá samotný Hostýn, stíny oblaků se vlečou
lože, koledníci dostali hrnek horkého ozvěna. Na střechách stále leží sníh, celá po polích. Další den končí. Docela na-
čaje, klínek koláče, penízky do plechové dědina od rána smaží koblihy – ostatky, blízku je slyšet tajemný, stěží slyšitelný,
pokladničky. Poděkovali v královské vodění medvěda. Tradice, kterou dodr- praskot – přestali jsme si na chvilku
pokoře a vyhrnuli se z naší chalupy zase žují hasiči od konce 1.světové války. Od hrát, to tráva, jak roste, nadzvedává
o dům dál. Tata, který po celou dobu dří- mostu je slyšet muzika, rány na buben, suché listy.

39