Page 24 - Chytrý zpravodaj - Pilníkov 01/2024

Pilníkovský zpravodaj

ZaJíMavosti

doJ Juan ...pokračování

Jak Don Juan stoupá po schodech, světla otevírá. Tam v klenuté prostoře hrobky, menná pěst se sevře a ze rtů Dona Juana
za jeho zády zháší a vše se opět halí do stojí mohutná mramorová socha komtu- vylétne bolestné zaúpění. Hrobkou hřímá
tmy. Není návratu, co peklo pohltí, již ra, jejímž kamenným očím dodaly pekel- komturův hlas:
nikdy nevydá, nač tedy světlo. Konečně né mocnosti život.
stane před branou. Udeří do ní knoflíkem „Je konec Done Juane, stojíš na okraji své
rukojeti kordu a brána se temně a dutě „Hleď, zde jsem, komture. Oplácím, jak životní pouti. Tvé dny jsou sečteny, kniha
rozezvučí. Avšak neotvírá se. Don Juan jsem slíbil, tvoji návštěvu u mne a s ne- hříchů je naplněna. Zabíjel jsi, znásilňo-
pozvedá ruku, aby opět udeřil, vtom však trpělivostí očekávám, jakými vybranými val, pohrdal lidmi i Bohem. Není ti po-
vedle něho stojí postava bíle oděné dív- lahůdkami mne uctíš na své večeři.“ moci, budeš navěky zatracen. Avšak ješ-
ky a bere ho za ruku: „Zadrž, Done Juane, tě dříve, nežli tě srazím do hlubin pekel,
zadrž svoji ruku, těmi údery si klestíš ces- Don Juan stojí před sochou, schoval kord klekni a pros Boha o odpuštění. Skloň se
tu do nenávratna. Jen děs a hrůza a věčné do pochvy a pyšně jí hledí do tváře. Ka- před jeho tváří a kaj se! Na kolena!“
zatracení tě očekávají za touto branou. menná ústa se otvírají a hrobkou duní
Otoč se a prchni. Kaj se a pros Boha o od- hlas: Komturova tvář je ozářena odleskem pe-
puštění. Je to tvá poslední možnost! Ve „Vítám tě, Done Juane. Těší mě, že jsi kelného ohně. Dlažba se trhá a spárami
jménu naší bývalé lásky tě prosím!“ přišel. Neměj starost, dostane se ti vy- prošlehují plameny. Z ruky Dona Juana,
drcené mramorovými svaly, kane krev.
braných pokrmů i lahodných nápojů. Zde Než on se vzpírá a jeho ústa i v této po-
Don Juan s údivem hledí do tváře, jež se
jakoby rozplývá v mlžném oparu. Ten jsou!“ Sotva domluví, stojí před Donem slední chvíli odporují:
jemný hlas je mu povědomý. Kdo to jen Juanem bílá rakev, pokrytá černým ubru-
je? Kdo to vzpomíná na lásku, o níž on sem. Na něm leží mísy s pokrmem z hadů „Neskloním se, nikdy jsem se před nikým
nic neví? Tu jeho oči prohlédají a on po- a štírů, v lidské lebce, sloužící za pohár, nesklonil a neskloním se ani teď. Nikdo
znává dceru samotného komtura. Ano, je se rdí krev sťatého zločince. S odporem mi nikdy neporučil. Pohrdám lidmi, těmi
to ona, pod levým prsem ještě trčí ruko- se Don Juan odvrací od této zvrhlé hos- malými, ubohými lidmi, jež jsou plni zlo-
jeť tenké dýky, jíž si vehnala v zoufalství tiny. Hrobkou zní děsivý smích a komtur by a falše, štvaní a pomluv. Pohrdám tvým
nad zhrzenou láskou do srdce. Měla ho se ptá: Bohem, před nímž se každý plazí po bři-
skutečně tak ráda, že se vrací z věčných „Nu, jen jez a pij, či snad nemáš hlad a ží- še a olizuje mu nohy v honbě za jakýmsi
temnot a stínů záhrobí, aby ho varovala zeň? Vždyť to je vybraná krmě, vhodná věčným spasením. Celý život jsem hle-
před zkázou? Leč Don Juan si vzal její pa- pro osobu tvého ražení!“ dal lásku. Stovky žen jsem měl ve svém
nenství, polaskal její vskutku krásné tělo, náručí a kolikrát jsem doufal, že jsem již
avšak ukojení své touhy nedošel. Byla Juanova krev vře hněvem, ve spáncích nalezl to, co jsem tak úpěnlivě hledal.
jako všechny ostatní. Nač tedy teď mlu- buší tep, jeho hrdost je uražena a on od- Avšak vždy to byl přelud a klam. A jestli-
ví o lásce? Lásku s ní nepoznal, odmítl ji povídá: že existuje, proč mi ji ten tvůj všemocný
živou a je mu lhostejná i mrtvá a varu- Bůh nedal poznat? Proč mě nechal tápat
jící. Proto se jeho ústa pohrdlivě usmějí „S odporem se odvracím od tvé hnusné a topit se v hořkosti nedosažitelného?
a jeho odpověď je tvrdá: hostiny. Jako šlechtic jsem ti nabídl lep- Jen proto, že jsem byl tak klamán a tak
ší pohoštění, tvé pohoštění je však po- zoufalý, jsem zabíjel. Nikdy jsem však
„Jdi mi z cesty, ženo. Odejdi zpět do travou pekel, mne nehodnou. Ty jsi byl nevraždil, nekradl a nelhal jako ty tisíce
stínu věčnosti a nevzpomínej něčeho, vždycky ubohý mamonář a skrblík. Nikdy jiných, kteří si pak podlou modlitbičkou
čeho nebylo. Jsem šlechtic a jako tako- ses neuměl chovat. Ve společnosti velmo- vykupovali milost a spasení. I ty jsi slou-
vý plním své dané slovo. Nemám strach žů jsi byl jen jakýmsi omylem. Pohrdám žil stejně nízkým cílům, a proto pohrdám
z nikoho, ani z tebe, ani z komtura, ani tebou a nelituji, že jsem tě zabil. Skuhral tebou, Bohem a vším tím klamstvem.“
z Boha. Směju se peklu i jeho příšerám. jsi, že jsem tě připravil o dceru, ale já tě V komturových očích plá zlý oheň a jeho
Zmiz, sic k oceli, která trčí v tvém srdci, nenáviděl pro tvoji malost a ubohost. Ani hlas hřímá:
přidám ještě ocel své zbraně!“ V té chvíli, jako mrtvý se neumíš chovat a opětně
jakmile dozní jeho slova, zaskučí zběsilý mě urážíš. Ať jsi vyslanec Boha, či pek- „Zadrž, ty vzpurný člověče! Již ani slova
vítr a ozve se hromová rána. Hle – obličej la, urážet mě nesmíš!“ S těmi slovy tasí nesmí vyřknout tvá pyšná, nenapravitel-
mladé dívky se ztrácí, místo něho zůsta- kord a prudce jím bodá do kamenné hrudi ná ústa. Buď navěky zatracen a draze tak
ne škleb bezmasé lebky. Na holém temeni komturovy sochy. Než výtečná toledská zaplať své nepokoření se!“
se zmítá ve větru jako klubko hadů cho- ocel se rozletí na tisíc kousků. Opět zní Jakmile dozní komturova slova, dlažba
máč zetlelých vlasů. Kostnatý spár svírá hrobkou ten děsivý smích a komtur pro- se rozestoupí a Don Juan se propadá do
blyštivou kosu. To sama Smrt uvádí Dona mluví: propastných hlubin, tam, kde čpí síra
Juana ke komturovi a její skřípavý hlas a vře tavící se láva. Největší ze šlechticů
proniká skučením větru: „Done Juane, tvá pýcha nezná mezí. Ani Španělska, Don Juan, se propadá do ne-
tváří v tvář záhubě a smrti se nezmenšu-
„Dobrá tedy, ty pyšný blázne, jak chceš! je. Dobrá, přijímám tvoji odplatu. Podej konečných prostor času, navěky zatracen,
Míra tvé drzé zpupnosti je dovršena. Jen mi ruku!“ ale nepokořen. Nepokořen a nezlomen
vejdi tam, kde tě čeká věčné zatracení ani tváří v tvář božímu hněvu a děsu pe-
a odkud se nikdy nevrátíš!“ Komtur napřáhne svoji těžkou kamennou kel. Navěky však nešťasten svým marným
paži k Donu Juanovi. Ten neváhá ani oka- hledáním skutečné lásky.
Blyštivá ocel kosy míří ku bráně a ta se mžik a jeho pravačka letí v ústrety. Ka- V. Němec

= 24 =