Page 28 - Chytrý zpravodaj - Jemnice říjen 2021

popravě odsouzený katovi vytrhl a utekl nebo když kat špatně seknul a meč se svezl, aniž
odsouzenému ublížil, nebo když se při věšení přetrhl provaz a odsouzenému se nic nestalo,
kat již na něj neměl právo. Věřilo se tomu, že to, co bylo kladeno odsouzenému za vinu,
v takovýchto případech není pravda, a proto se poprava nesměla opakovat a odsouzený
měl být propuštěn na svobodu. To samé právo však také říkalo, že všichni ti, co byli takové
popravě přítomni, mají právo kata usmrtit. To katy nutilo, aby se předem na popravu vždy
dobře připravili a nic neponechávali náhodě. Také soudní úředníci provaz i šibenici před
popravou důsledně zkontrolovali.
Od doby, co přislíbil Aničce pomoc, do doby, než se poprava konala, si kat v duchu
již několikrát probral a připravil všechny možnosti, které by mohly nastat. Dobře věděl,
že jakmile se s odsouzeným přetrhne provaz a on se dotkne země, nesmí na nic čekat.
Naopak musí využít momentu překvapení, a než se lidé vzpamatují, musí, co mu budou
síly stačit, utíkat až tam, kde již právo města neplatí, protože až tam bude v bezpečí. Vše
připravoval potajmu, aby nikdo nic nevěděl. Nikdo nesměl mít žádné podezření, že je to
předem připravené, protože pak by to jeho snažení bylo marné, a Bárta by trestu neušel.
Večer před popravou poslal kat pomocníky brzy spát. Sám pak seděl dlouho v komoře
a připravoval se na zítřek. Rozpletl provaz a znovu ho spletl tak, aby na první pohled nebylo
nic vidět, ale aby se pod váhou Bártova těla přetrhl. Druhý den probíhalo všechno stejně
jako při jiných popravách. Odsouzeného naložili na káru a smutný průvod se vydal za město
k Šibeničnímu rybníku, kde ve stráni nad ním stála šibenice. Jen lidí se sešlo více než
kdy jindy předtím. Tentokrát ne ze zvědavosti, ale spíš proto, že jim bylo líto zmařeného
mladého života.
Jak kat plánoval a připravil, tak se i stalo – lano se přetrhlo a Bárta spadl na zem. Jen se
dotkl země, kat více nečekal a dal se na útěk. Od místa, kde stávala šibenice, bylo nejblíže
k sousednímu právu v Dačicích. Pustil se rovnou tam. Nešel cestou, ale nejkratším směrem
- přes pole ke Smrčku a odtud dál na Vlažinku a do Dačic. Než se lidé vzpamatovali a začali
ho pronásledovat, měl již před nimi pěkný náskok. Jakmile se ale dav dal do pohybu,
vzdálenost se povážlivě zkracovala.
Hranice mezi právy obou měst šla tenkrát po malém potůčku, který teče přes Vlažinku.
Kdo to tam zná, ví, že od Jemnice k Vlažince jde cesta stále do kopce, a kat již nebyl žádný
mladík. Když dobíhal k hranici panství, moc sil mu již nezbývalo. Z lesa vyběhl právě
v místě, kde potůček vytváří malý rybníček, spíš tůň nebo louži. A zrovna to se mu stalo
osudným. Již si myslel, že je zachráněn, když náhle před sebou uviděl onu tůňku. Chtěl
se odrazit a přeskočit ji, ale uklouzla mu noha a upadl na znak do bláta. Jindy by pro něj
nebývalo nic obtížného rychle vstát a hranici překročit, ale tentokrát snad proto, že byl již
hodně vyčerpaný, mu to trvalo mnohem déle. Pronásledovatelé ho dostihli a na tom místě
jej holemi a kameny utloukli. Od těch dob se místo nazývá „Katova louže“.
Na připomínku události na tom místě byl v roce 1717 umístěn žulový kámen
nepravidelného tvaru, ozdobený při horním okraji uprostřed menším rovnoramenným
křížem, pod nímž je vročení 17-17; na spodní části „tlapatá“ sekera.

28 / Jemnické listy / říjen 2021