Page 27 - Chytrý zpravodaj - Jemnice říjen 2021

Na přelomu 17. a 18. století byl v Jemnici kat, který prý nedokázal chudým, ale ani
mladým a nešťastně zamilovaným nic odmítnout. Co svět světem stojí, platí, že kde je
mládí, tam je i láska, a kde je láska, tam někdy bývá hodně bolu. Vždyť ne každá láska
končí svatbou. A bylo tomu tak i v případě Aničky a Bárty. Z počátku vše vypadalo, že ta
jejich láska bude jen šťastná. Však čím déle trvala, tím to s ní bylo horší. Ne snad proto, že
by se ti dva měli méně rádi, ale.... Anička byla dcerou bohatého měšťana, a protože byla
nejen krásná, ale také se očekávalo, že z domu dostane velké věno, měla více nápadníků.
Sama měla oči jen pro Bártu. I rodičům se z počátku líbil a nic proti němu nenamítali. Byl
to chlapec jaksepatří urostlý a vědělo se, že jako prvorozený syn dostane po rodičích pěkný
statek. Možná, že by vše nakonec dobře dopadlo a vrchnost dala souhlas ke sňatku, kdyby
si na Aničku nemyslel jeden z panských úředníků. A to nakonec u rodičů převážilo.
Čím déle spolu ti dva chodili a čím více se od nich ten jejich společný cíl vzdaloval, tím
více byli zamilovaní, ale také tvrdohlavější. Když Aniččiny prosby u otce nic nepomáhaly
a oba viděli, že po dobrém nic nedosáhnou, rozhodli se, že spolu utečou a budou žít někde,
kde je nikdo nebude znát. To by však Anička nebyla ženou, aby se neprořekla. A bylo zle.
Několik dnů ji doma zavírali, hlídali a nikam nepouštěli. Pak se ale vše jakoby
mávnutím kouzelného proutku změnilo a najednou si mohla dělat, co chtěla. Anička v té
své zamilovanosti neprohlédla, že jim zámečtí úředníci a otec nastražili past. Kdyby se
jednalo o jiného chlapce, byla by pomoc snadná. Král potřeboval vojáky stále a vrchnost
by již nějak zařídila, aby pro Bártu nějaký vojenský kabátec zůstal. Byl ale jediným synem
velkého sedláka a platilo, že otec za něj může postavit náhradu. Proto jediný způsob, jak se
Bárty alespoň na čas zbavit a mezitím Aničku vdát za panského úředníka, bylo, chytit ho na
útěku z panství a za trest ho na pár měsíců nebo roků vsadit do vězení. Platilo, že poddaný,
který nedodržel podmínky pro legální odchod z panství, se stával zběhlým a byl podroben
sankcím a trestům.
Tak to naplánovali a tak by se také bývalo i stalo, kdyby neštěstí chodilo po horách, a ne
po lidech. Když Bárta, který s ničím podobným nepočítal, zjistil, že padl do léčky, ze které
není úniku, místo toho, aby se dobrovolně vzdal, začal sebe i Aničku bránit. Nerovný zápas
dlouho netrval. Drábi jej po chvíli povalili na zem, svázali a odvedli na zámek. Tam ho ještě
ten samý večer přivázali k dubové lavici a účtovali s ním. To vše by nebylo ještě tak hrozné,
kdyby při té pranici neuhodil jednoho z drábů tak nešťastně, že ten se již neprobral k životu.
Bárta byl asi 25 let starý, modrooký, příjemné tváře, mocného vzrůstu, dlouhovlasý
a neohrožený. Za nějaký čas byl souzen a odsouzen k trestu smrti oběšením. Každý mladíka
litoval, obzvláště pak ženy prosily, aby mu byla dána milost. Nepomáhaly Aniččiny prosby
a přímluvy žen. Kudy chodila, tudy plakala a vyčítala si, že ten jeho život má na svědomí,
že kdyby byla opatrnější, nemuselo to tak dopadnout. Div se proto neutrápila. Když bylo
nejhůř, vzpomněla si na kata. Jednou k večeru, aby ji nikdo neviděl, se vydala do katovny.
Nikdo neví, co se tam tenkrát odehrálo. Snad proto, že úpěnlivě prosila nebo usedavě
plakala, ale nejspíš proto, že kat si vzpomněl na tu svoji nešťastnou lásku, kvůli které dělá
toto řemeslo, pomoc přislíbil. Avšak ani slůvkem se nezmínil, jak to udělá.
V těch dobách prý byl zachováván zvyk, spíš ale jde o pověru, podle které, když se při

říjen 2021 / Jemnické listy / 27