Page 26 - Chytrý zpravodaj - Praha 3 duben 2022

Imaginárium — Republika Žižkov Naboso Jarda Švec Umělec

Zdeněk Zátora, matematik a esperantis-
Připravil Karel Světlík
ta z Řehořovy ulice, od jisté doby pra-
videlně po ránu hledal boty. Za dveřmi
nebyly, přede dveřmi ani nikde zakop-
nuté je nenašel. Vzal si ze skříně jiné
a věc pustil z hlavy. Jednoho dne už
jel do práce v pantoflích a nakonec šel
i bos. Usilovně se snažil nezapomenout,
že si cestou z práce musí boty kou-
pit. Avšak zdánlivě neřešitelný šachový
problém ho zaměstnal natolik, že domů
přišel opět bos. Brzy potkal cestou přes Republikou Žižkov se
Vítkov jiného člověka naboso, který mu roznesla smutná zpráva.
s úsměvem sděloval, že už jich jsou tisí-
ce. „Bude nás milión,“ odvětil na pozdrav Opustil nás Jarda Švec
a pokynul zaťatou pěstí. Všetečné dota- Umělec, legendární
zy kolegů pak utnul tím, že to dělá pro
zdraví, neboť pro to mají lidé pochope- bohém a hudebník, jedna
ní. Blahodárný účinek chození naboso z nejvýraznějších postav
se skutečně brzy dostavil. Zdeněk žasl,
jak krystalicky jasně mu to myslí a jak místní kulturní scény.
rychlou má paměť. Jeho slábnoucí před-
sevzetí koupit si boty vzalo definitivně
za své. Rozhodl se, že na příští setkání Pokud ho někdo neznal, stačilo říct: „To je přece ten Jarda Švec,
esperantistů ve slovenské Nitře dora- jak o něm zpívá kapela Visací zámek: Hrával v kapele s Jardou
zí pěšky a naboso. Cestu chtěl využít Švecem / myslel si, že je to známka punku.“ A bylo jasno. „Jé, ty fakt
k osvojení si japonštiny. Text Viktor Žižkov existuješ. Já si myslel, že jsi vymyšlenej, že jsi jenom v tý písničce,“
slyšel nejednou.
Zdeněk, rodilý mluvčí esperanta, byl
patřičně hrdý na to, že měli v rodině ve O Jardovi se říkalo, že je všudypřítomný. Přinejmenším v rámci hranic
světě slavného, v Čechách pozapome- Žižkova lze tuhle legendu považovat za prokázanou. Jak jistě jednou
nutého autora první učebnice esperanta zjistí budoucí životopisci zesnulého Umělce, o jeho všudypřítomnosti
pro Čechy Františka Vladimíra Lorence. se psalo v mnoha článcích, reportážích a bedekrech u nás i v zahrani-
Lorencův gen nejspíš zdědil, protože čí. Sám jsem ten zázrak zažil mnohokrát: vyrazil jsem dejme tomu od
se po večerech rád „vrtal“ v jazycích ji- Vystřelenýho oka, kde Jarda zůstal dál sedět u piva se svými kum-
hoamerických indiánů. Z této záliby ho pány. Svižným krokem jsem se vydal k hospůdce na Parukářce. Když
nevytrhávaly ani stále hlasitější hádky jsem tam dorazil, Jarda už seděl u piva s další partou, jako by tam byl
od sousedů. odjakživa.
Když se v Nitře svěřil, že cestu věnoval Jeho pohřeb se konal 8. března, na Mezinárodní den žen. Tahle sym-
japonštině, přátelé mu okamžitě přivedli bolika měla svou logiku. Jarda Švec Umělec hrál od 80. let v kapele
Japonce, se kterým Zděnek plynule kon- Ženy, v souboru nezařaditelném do běžných škatulek, jejž bezradní
verzoval a správně poznal, že jeho dia- hudební kritici zpravidla označují slovem dadaistický. Pohřeb se ko-
lekt není tokijský, nýbrž jokohamský. Co nal v hospodě U Vystřelenýho oka. Jardova rakev stála na pódiu před
bylo však ještě zajímavější: díky tomu, že hospodou, kde nejmíň tisíckrát vystupoval a milionkrát zvučil. Jeho
byl naboso, vzbudil pozornost pohledné saxofon teď ležel opodál, mezi květinami, stuhami a spoustou svíček,
bosé plavovlásky. Její esperanto bylo tak uspořádaných do tvaru srdce. Řidič regulérní autobusové linky projíž-
bohaté a poetické, že se kochal každou dějící Husitskou ulicí, jinak taky Jardův mnohaletý kamarád, do toho
její větou. Když zjistil, že jde o potomkyni pokaždé pořádně zatroubil, když jel kolem.
esperantisty a básníka Stanislava Kostky
Neumanna, nesměle navrhl: „Když se Pohřeb v kultovní žižkovské hospodě se změnil v koncert a happening.
přátelili naši předci, mohli bychom i my.“ Zpívalo se, cinkaly půllitry a panáky, lidé na sebe pokřikovali a celko-
Ester, jeho pozdější žena, si zálibně pro- vě se víc smáli a usmívali, než plakali. Jako by byl Jarda Švec Umělec
hlédla jejich bosé nohy a přikývla. pořád s námi, i když jsme jeho rakev nakonec za velkého potlesku na-
posledy doprovodili branou a naposledy mu zamávali.
Zanedlouho Ester v Řehořovce slyše-
la zvláštní hádku sousedů. Paní Jánská „Ale mohlo se to celý taky udělat u nás,“ postěžoval si mi jeden orto-
manželovi nadávala, že okupuje botník doxní štamgast hospůdky na Parukářce. Spustil se z Vrchu sv. Kříže
neustále novými botami, utrácí, ale co „dolů k Voku“, do stinného údolí pod Vítkovem, naprosto výjimečně jen
je nejhorší, ani to nepřizná. Pan Jánský kvůli zesnulému příteli. „Jarda byl přece celej život napůl tam a napůl
důrazně trval na tom, že si novou obuv tady. Napůl u Voka a napůl na ‚Paruce‘. Fifty-fifty. Neříkám, měl to tu
nepořizoval. Ostatně se mu o ni stará dneska fakt pěkný. Ale tam u nás na kopci by ještě teď svítilo sluníčko.
Ronald — jejich pes —, který mu boty Tady je s prominutím zima jak v márnici.“
každé ráno přinese a večer uklidí.
Šel vrátit půllitr a pak na mě jen mávl. „Tak já padám. Zpátky na
Parukářku. Vůbec bych se nedivil, kdyby tam už Jarda dávno seděl.“

— 26