Page 17 - Chytrý zpravodaj - Praha 10- 03 2022

PŘÍBĚHY Z VÝSTAVY FENOMÉN KOH-I-NOOR

TÁTA BYL ŠOFÉREM „PALIČKY“ Z UČILIŠTĚ

U WALDESE Na „učňák“ Koh-i-noor, přesně řečeno učiliště OUSPZ č. 15 při n. p. KIN,
jsme chodili v letech 1955–1958. V té době už Jindřich Waldes nežil (na-
rodili jsme se v roce, kdy zemřel), v jeho šlépějích ale podnik kráčel dál.
K Waldesovi nastoupila nejprve v roce 1923 moje maminka Barbora. Už Waldes totiž věděl, že pokud chce mít kvalitní pracovníky, musí je vy-
Dcera poměrně zámožného obchodníka s ovocem a zeleninou chtěla chovávat dle vlastních metod. A přesně tak se „rodila“ naše poválečná
všem ukázat, že se o sebe dokáže postarat, tak se v sedmnácti nechala garnitura učňů.
v továrně zaměstnat jako dělnice. Myslím, že se tam o jejím původu
vědělo, tak s ní zacházeli v rukavičkách. Když po šesti letech odcházela, Do výroby už ve třeťáku
aby pomohla rodinnému podniku, dostala od šéfa skvělé vysvědče- Našemu učilišti bylo vyčleněno celé poslední patro tzv. mechanické
ní. Mezitím se u svého strýce v Říčanech seznámila s mým tatínkem budovy, mohli jsme si vybrat ze třech oborů: univerzální nástrojař,
Václavem. Měl nouzi o práci, tak mu dala peníze, aby si opatřil řidičský strojní zámečník a frézař (a také frézařky). Každá skupina měla přibližně
průkaz, a domluvila mu u Waldese místo šoféra. 25 učňů, kteří první dva roky strávili v dílnách učiliště, ve třetím roce
jsme se již mohli zapojovat do přímé výroby v závodě, na závěr učební-
Waldese nevozím! ho poměru všichni absolvovali učňovské zkoušky srovnatelné s maturi-
A to doslova, začal totiž vozit sa- tou. A budoucnost? Konkrétně z nás, nástrojařů, zůstalo cirka 15 přímo
motného pana ředitele! Ale nějak v závodě, ostatní se v KIN učili pro smluvní podniky.
se mu nepozdávalo, že musí být
kdykoliv k dispozici. S matkou už Paličko, zabiju
byli tou dobou svoji, tak chtěl mít pěstí!
více osobního volna. Nakonec se Naším mistrem
s Waldesem domluvil, že přesedlá výrobního výcvi-
na náklaďák. Škoda, že nemůžu ku byl pan Karel
nikde najít fotku jeho prvního auta. Byl to historický kousek, který měl Doušek. Hlavně
místo pneumatik ještě železné obruče. Pořád z něj mám doma olejo- díky němu jsme
vou lampu, kterou si táta vzal, když šel vůz do šrotu. Řídil také slavnou získali skutečně
Škodu Sentinel, kterou poháněl parní kotel. Táta ho naládoval dřevem, velmi dobré znalosti
zapálil takovou dlouhou sirkou a po delším rozehřátí mohl vyrazit. řemesla, které jsme
Po válce už potom jezdil s Pragovkou. si dále prohlubovali
v provozu. Po vojně
Sudetské vepřové řada z nás vystudo-
Ve fabrice se měl dobře. Vidíte OUSPZ Č. 15, KOH–I–NOOR, NÁSTROJAŘI II. ROČ., MISTR K. DOUŠEK, vala průmyslovou
ho úplně vlevo na fotce z parní- VYCHOVATEL M. ZNOJMIL školu, dva dokonce
ku? Je zrovna se svými kolegy i školu vysokou. Jenže, samozřejmě, ne vždycky jsme se chovali vzorně,
na nějakém výletě, které Waldes občas jsme zlobili a on nás musel peskovat. To k dotyčnému přistoupil
organizoval pro své zaměstnan- a řekl: „Paličko, zabiju pěstí.“ Přitom nám za uchem trochu kroutil vlasy.
ce. Ve firmě měl na starost dovoz A my už věděli, co jsme provedli.
materiálu a distribuci zboží. Když
přivezli z železáren dráty, tak Našli jsme si „základnu“
musel vyrazit, i když byla neděle Už na učilišti jsme si proto říkali „Paličky“, kárný slogan „Paličko, zabiju
– na nákladové nádraží do Vršo- pěstí“ se stal naším pozdravem. A vidíte, přestože je to už více než
vic nebo na Žižkov. Od malička 60 let, oboje nám vydrželo. Trochu jsme, chlapci, zestárli, přibyly nám
jsem jezdil s ním, hned po škole šediny a polovina nás už pozoruje z nebe. My ostatní ale stále žijeme
mě nabíral, zatímco mého bráchu pospolu, vše o sobě víme, pořád se setkáváme. Momentálně dokon-
Pepíka to nebavilo. Za protek- ŘIDIČ VÁCLAV RŮŽIČKA ÚPLNĚ VLEVO ce dvakrát ročně, na jaře a na podzim. Ve zdejší vršovické hospodě
torátu měl legitimaci, že může Na Louži jsme si našli trvalé přístřeší.
jezdit do Sudet, protože Waldes měl někde v Chomutově filiálku. Vozil
tam materiál a zpátky do Prahy dost často prasata, která kupoval Bez talismanu ani ránu
na venkově. Když ho zastavila kontrola, ukázal jim doklady se sudet- Všechna naše setkání si pečlivě dokumentujeme, máme prezenční listy.
ským povolením a už mu salutovali a pouštěli ho… A na žádném našem „sedánku“ nemůžou chybět talismany. Tím hlavním
je palička s pentlemi – po každém našem srazu jedna, i s našimi podpisy,
Zaoceánská nadílka přibude. Na významná výroční setkání nosí jeden náš kolega i pamětní
Waldes už za války továrnu nespravoval. Zatklo ho gestapo a byl vězněn štít OUSPZ č. 15, který býval vyvěšen u vstupu do podniku KIN.
v koncentračních táborech. Rodině se podařilo ho vykoupit, ale nepřežil
cestu za nimi do Ameriky. Jeho potomci však na firmu nezapomněli, Hlavně ale máme krásné vzpomínky. Například před pěti lety přišly naše
dál pořádali třeba mikulášské nadílky pro zaměstnance. Nevím, jak to dvě učitelky (Květa Jiráková a Kamilka Přibylová) s důvěrným návr-
dělali, asi přes Červený kříž. Jako kluky nás ale zajímaly jen ty dárky, to hem: „Chlapci, my vám celý život tykáme a vy nám vykáte, to musíme
je jasné. Konalo se to ve škole u vršovického nádraží, kde jsme vždycky napravit.“ Napravili, s Kamilkou jsme ještě vloni oslavili sté narozeniny.
měli nachystaný pytel se svým jménem. Bylo v něm hlavně nějaké oble- Bohužel, naše oblíbená učitelka výročí dlouho nepřežila, nyní budeme
čení, svetr, košile, kalhoty nebo boty. Nechybělo ani exotické ovoce, jako dál pokračovat jen s Květuškou. Nás, Paliček, bylo 26, zůstala šťastná
banány, pomeranče a fíky, které jsme tady normálně neznali. třináctka.
Tátu měli v oblibě i po změně režimu v roce 1948. I komunisti potře-
bovali pracovité a pořádné lidi, jako byl on. To víte, někdo na ně dělat I dál se budeme shledávat a vzpomínat na krásná (nejen) učňovská léta!
musel. A tak jezdil pro Koh-i-noorku až do roku 1962.
— Antonín Růžička — Jaroslav Skalník a Ota Kopač, spolužáci a kamarádi

PRAHA 10 / BŘEZEN 2022 17