Page 26 - Chytrý zpravodaj - Palkovice 01 2022
P. 26

1/2022


        nám taky dělávala sněhové cukroví, kdy se ušleha-  A jaké byly v té době mezilidské vztahy?
        ly bílky s cukrem, a to jsme měly vážně za něco.   Mezi lidmi byly vztahy pěkné. Tím, že žili v ne-
        My děti jsme se nejvíce těšily až zazvoní zvone-  ustálém strachu, co bude, drželi při sobě a pomá-
        ček  a  konečně  spatříme  nazdobený  stromeček   hali  si.  Neudávali  se,  to  se  začalo  dít  až  za  ko-
        se zapálenými svíčkami, který se ukrýval za dveř-  munistů. Napadá mě jeden konkrétní příklad. Ve
        mi. Nevím, zda je to pravda, ale slyšela jsem, že   Křtěnově,  kde  jsme  bydleli,  byla  velká  usedlost,
        stromeček se k nám dostal z Německa. Nejprve   kde  měli  mlýn  a  někdy  se  tam  mlelo  i  načerno.
        ho prý měli bohatí v Německu, pak bohatí u nás   Jednoho dne začali kolem kroužit gestapáci a je-
        a  postupně  se  to  šířilo  Evropou.  Pod  stromeček   diným řešením bylo vyvést veškerou pšenici z mlý-
        jsme  většinou  dostali  oblečení,  záleželo,  co  ro-  na a ukrýt ji u sousedů. Každý moc dobře věděl, co
        diče sehnali, všeho bylo málo. Bylo běžné, že se   by ho čekalo, a přesto do takového rizika šli. Ke vší
        oblečení dědilo, takže jsem nosila hlavně věci po   smůle začalo ještě sněžit a na cestě byly viditelné
        bráchovi.  Měli  jsme  oblečení,  které  se  nosívalo   koleje a stopy, naštěstí však na druhý den kontrola
        ve všední dny, a pak sváteční šaty, které jsme si   do mlýna nedorazila. V té době to mnohdy bylo
        brali v neděli do kostela. Nikdy nezapomenu, jak   hodně i o štěstí.
        jsem byla šťastná, když mi maminka nechala ušít
        mé první šaty, včetně zástěrky s kanýrky, bylo to   Hovoříte o štěstí, víte o někom blízkém, kdo
        v době, když jsem začala chodit do školy.
                                                 ho za války příliš neměl?
                                                    Asi tatínkův bratr a švagr, byli totiž v odboji a za
        Narodila jste se za války, jak jste to jako dítě
        vnímala?                                 to  je  poslali  do  koncentračního  tábora.  Tatínkův
                                                 bratr Alois, můj strýc, se naštěstí vrátil. Jeho vyprá-
          Když  jsem  se  v  tom  devětatřicátém  narodila,   vění nahánělo hrůzu, nejhorší prý bylo, když každé
        tak už byl Protektorát Čechy a Morava a okupovali   ráno vyvolávali jména a nikdo nevěděl co bude.
        nás Němci. Pamatuji si, že jsem tomu jako malá   Švagr Antonín zemřel na pochodu smrti, schválně
        vůbec nerozuměla, nechápala jsem, co se to děje.   tam posílali oslabené lidi, pěšky je hnali bůhví kam
        A když si rodiče mezi sebou povídali nebo i jiní   a lidé se během té cesty hroutili.
        lidé hovořili o válce, tak jsem z toho měla v hlavě
        zmatek… Moji rodiče třeba často říkali, že partyzá-  Čeho jste se jako malá nejvíc bála?
        ni nadělali hodně zla, a to třeba tím, že vyhodili do
        povětří nějaký vlak nebo napadli nějakého Němce   Letadel,  ten  těžký  zvuk  nad  hlavou  vyvolával
        a ti se pak za to mstili, vyvražďovali rodiny nebo je   v člověku úzkost. Jednou na sebe dokonce střílela
        posílali do koncentračních táborů. Můj tatínek v té   dvě letadla, když prolétaly nad naším dvorem. To
        době zastával místo starosty, úřadovalo se doma,   se nedá ani popsat, jak se člověk cítil, v jaké hrůze
        takže kdo něco potřeboval, chodil za ním k nám   jsme žili.
        domů. Maminka kvůli tomu drhla celou dřevěnou
        podlahu dvakrát týdně. V té době museli země-  A když nastal konec války? Co se dělo pak?
        dělci  odevzdávat  určité  množství  vajec,  pšenice   Situace se pak obrátila a Němci prchali z na-
        a všeho možného a samozřejmě se to kontrolo-  šeho území. Nad naší zahradou zůstal tank, který
        valo. No a pamatuji si, že jednou k nám zase vtrhli   tam pak byl ještě po mnoho let a my jako děti jsme
        a sepisovali počet dobytka a drůbeže a já se za-  si v něm hrály. Vojáci se tenkrát potřebovali do-
        čala přehrabovat v prádelníku, kde měla maminka   stat co nejrychleji na vlak do Nedvědice u Bystřice
        tajně ukrytý mák. Byla celá bledá, mrkala na mě   nad Pernštejnem, neměli čas, koně měli vyčerpa-
        a já tenkrát vůbec nechápala proč to dělá. Naštěstí   né, a tak se rozhodli, že nám vezmou ty naše. Na
        to dopadlo dobře, díky bohu. Mnohem nebezpeč-  tento den nikdy nezapomenu… Do našeho domu
        nější ale bylo, když rodiče ukrývali na půdě v seně   vtrhl Němec, namířil na maminku pistol a ptal se
        anglického zajatce. Tajili to přede mnou, abych se   na koně. Jenže tatínek byl s koňmi daleko na poli,
        asi někde neprořekla a o to více mě zajímalo, kam   a tak ji ten voják přikázal, ať za ním běží a ihned se
        chodí a komu to jídlo tajně nosí. No, kdyby se to   s nimi vrátí zpátky, jinak, že ji zastřelí. Dal jí tenkrát
        provalilo, tak mohli být rodiče zastřeleni nebo po-  i nějaký časový limit, ale to už nevím jaký. A tak
        sláni do koncentráku a my děti na převýchovu do   maminka utíkala na to pole a přispěchali i s koňmi
        Německa. Ale těžko to hodnotit z dnešního pohle-  domů. Tatínkův bratr se pak nabídl, že je kdesi do
        du, v té době to bylo všechno jiné.      těch Nedvědic zaveze, a když se po cestě chtěli
                                               26
   21   22   23   24   25   26   27   28   29   30   31