Page 18 - Chytrý zpravodaj - Úštěk září 2021

18 Historie

 Vzpomínky na Úštěk 2.

Pokračujeme ve vzpomínkách paní Edeltraud Diobové, která a honem jsem nevěděla kam se schovat. Vojáci už dupali po
vzpomíná, co se událo v Úštěku v roce 1945. schodech nahoru. Tak jsem se schovala do postele pod peřiny,
slyšela jsem, jak otvírají skříně, zřejmě hledali vojáky a pak
▲ Tatínek musel narukovat do války, bojoval až v Rusku
v Minsku. Přes červený kříž jsme se začátkem roku dozvěděli, odešli. Ještě dlouho jsem ležela pod peřinou, zpocená strachy.
že je táta v Bad Schandau, měl zraněnou ruku. Tak jsem za ním ▲ O desáté hodině večerní jsme museli b už doma, po této
jezdila každý den „čokálkou“ (mašina zvaná „Čokl“, protože hodině byl zákaz vycházení.
supěly do kopce a vydávaly zvuk, jako když štěká pes) do ▲ Musela jsem nosit bílou pásku (označovala Němce), tedy
Malého Března, přívozem přes Labe a dále vlakem přes Děčín nemusela, protože maminka byla Češka, ale nechtěla jsem
až do Německa. (to jí bylo 14 let!) Někdy jela i maminka, nebo se trhat „partu“. Chodila jsem se svojí kamarádkou Němkou.
mnou jezdil jeden kluk (7-8 let) z Brém. Jednou jsme se nemohli Často nás odevšad vyháněli. Třeba jsme šli bruslit na rybník
dostat v Děčíně ani do vlaku, jak byl plný. Vojáci nás do vlaku a jeden kluk mě praštil klackem po hlavě. Od té doby jsem
„natlačili“, nakonec jsme seděli s klukem sedícím lidem na začala ve škole hůř vidět na tabuli. Nebo jsme šli lyžovat
klíně. Vlak měl velké zpoždění, stál na každé mezi, do města a sebrali nám lyže. Šli jsme se podívat na českou slavnost
jsme přijeli až za tmy, o půlnoci. Nikde se nesmělo svítit, tak (zřejmě to byly první úštěcké dožínky v roce 1945), která se
jsem ani nevěděla, kde jsme. Přívoz přes řeku již nejezdil, tak konala na hřišti v Tetčiněvském údolí a odtud nás také vyhnali.
jsme museli obejít dlouhou cestou až k mostu, který tam stál. Byla to moc hezká slavnost, ženy přišly v krojích, muži jeli na
Tatínek už nás tak pozdě ani nečekal. A pak ještě cesta zpátky. koních a vozech.
Nakonec byl v americkém zajetí v Brémách, kde musel stavět
zničené domy. Chtěl se vrátit do Úštěku, ale nechtěli ho pustit ▲ Byli jsme se koupat a děti najednou volali: „Jedou ruský
zpět do Čech. Při posledním sčítání lidu tatínek uvedl, že je tanky“. Tak jsme se šli podívat, jeden tank na nás namířil, tak
Němec. V Úštěku mu sice vystavili potvrzení, že byl komunista, jsme rychle utekli. Maminka mi zakazovala někam chodit,
ale ani to mu nepomohlo. Nakonec zůstal v Brémách, pak jsme protože to bylo nebezpečné, ale já jsem jí utekla do rybníka
se viděli už jen párkrát. (Barvíře) a koupala jsem se tam. A najednou na mě z okna
maminka volala, ať jdu honem domů, že jedou zase ruští vojáci.
▲ Maminka se hlásila k Čechům. Protifašistická komise Tak jsem utíkala domů (na Mírové náměstí) po schodech.
v Úštěku jí vydal průkazku, že je věrná Československé Z okna jsme pak pozorovali nákladní auto plné vojáků, které
republice. (Doporučení pro vydání antifašistické legitimace přijelo k rybníku. Vojáci se svlékli do naha, v rybníku se
vydávala Správní komise v Úštěku).
vykoupali, pak do rybníku naházeli graná a mrtvé ryby, které
přitom zabili, vylovili a upekli si je na ohni. Pak odjeli pryč.
▲ Lidé po válce otevřeli vojenské sklady, které byly v místních
chmelárnách. Byly to věci pro vojsko. Tam bylo věcí – kožichy,
harmoniky, společenské hry, rádia, knížky a mnoho lidí si
odneslo věci domů. A pak vyhlásili, že to lidé musí všechno
vrátit, jinak za to bude trest smrti. Tak jsme měli strach.
Harmoniku, kterou jsem si přinesla, jsme zahrabali do uhlí.
Někteří Němci všechno vrátili a Češi to pak odvezli na Ostrou
na skládku.
▲ Po válce se všichni veselili, že je konec. V kině často
vyhrávala muzika, to už tu byli i nějací Češi. S kamarádkou
jsme rády poslouchaly. Bydlela u kina a při tom nás uviděli
vojáci, kteří přelezli plot. My jsme začali křičet, přiběhl jejich
velitel, který nám vynadal, a museli jsme jít hned pryč. Vojáci
dostali také vyhubováno. To bylo štěstí, bůhví jak by to
dopadlo.
▲ Tatínkův nejmladší bratr Eduard Horáček byl na konci války ▲ Nebo jsem byla u kamarádky, která bydlela u kina. Přišli tam
v Úštěku, protože byl zraněn. Spolu s pány B. Runštukem vojáci a vyhnali nás z b u pryč na náměstí. U pomníku (za
a A. Schullou převzali správu města. (Starosta města, advokát kostelem) jsme museli ještě s několika Němci na kolena,
K. Kremser svolal 8. 5. 1945 ve 23:30 hodin zástupce české a v rhávat trávu z mezer dlažby. Byla tam s námi i varhanice,
menšiny a „levě smýšlející“ Němce, celkem 13 lidí a sdělil jim, že
která nosila trávu na hromadu. Vojáci stáli nad námi a bičem
se necítí b oprávněn k tomu, aby vedl dále záležitosti města. nás popoháněli. Dostala jsem také ránu přes nohy. Potom ale
Proto tato skupina lidí převzala prozatímní správu města.) přišla moje maminka, která mluvila česky, tak mě a kamarádku
Eduard Horáček byl nakonec také odsunut posledním propustili. Bohužel mě mrzí, že nevím, jak to s ostatními
transportem do Augsburgu. (Akce nazvaná „Permit – 13. 5. dopadlo.
1946 bylo odsunuto 6 rodin německých komunistů, kteří si
sebou mohli vzít i náb ek). ▲ S kamarádem jsme se toulali po Úštěku. Oba jsme nosili
pásku, že jsme Němci. Já jsem jí nosit nemusela, ale asi by mi
▲ Tenkrát jsme nesměli ven na ulici, tak jsme si hráli na dvorku nikdo nevěřil, že jsem Češka, když mluvím jen německy.
před domem (zadní trakt Mírové náměstí 50/51) a v baráku byl Kamarád uměl polsky, tak jsem si s ním připadala bezpečnější.
jen jeden chlap, jinak samé ženské a děti. A najednou začali U dnešní praktické školy stálo velké nákladní auto a my jsme
bouchat na vrata a „otevřete, nebo začneme střílet“! Tak jsme museli vykládat a odnosit do budovy všechno, co bylo na
se běželi schovat. Vběhla jsem do b u a mamka tam nebyla, korbě. Byly to věci, které vzali odsunu m Němcům na
na to jsem v tu chvíli zapomněla. Tak jsem dostala strach
hranicích. Byli tam panenky a kočárky...