Page 19 - Chytrý zpravodaj - Úštěk září 2021

Historie 19

▲ Nevím o žádném Němci, který by byl v Úštěku v této době šla, přelezla plot, ale králík už tam nebyl. Na dvoře bylo ještě
zabit. namočené prádlo, jak museli rychle opustit svůj domov.
A najednou slyším klíče v zámku. Tak začnu utíkat, otočím se
▲ První odsun Němců byl 15. 6. 1945 a druhý 25. 6. 1945, kdy
odjelo přes 900 lidí. Celkem bylo 7 odsunů. Poslední 13. 5. 1946, a za mnou dva vojáci. Utíkala jsem přes zahradu po severním
svahu, ale uvědomila jsem si, že jim neuteču, tak jsem se
kdy odjeli němečtí komunisté, odpůrci Hitlera, kteří si mohli s
sebou vzít zařízení a náb ek. To bylo asi 6 rodin. u schodů skrčila a doufala, že mě neuvidí. Vojáci prohledali
celou zahradu, pak se vraceli opět kolem ně, ale naštěstí mě
▲ Při odsunu Němců jsem některé známé vyprovázela, někdy neviděli. Pak jsem šla domů. Za čtrnáct dní jsem tam šla znovu
to bylo dost živelné. Čeští vojáci pro ně přišli, téměř nic si sebou a kufr tam ještě byl. Tak jsem si ho vzala.
nemohli vzít a museli okamžitě jít na nádraží. Maminky
kamarádka byla ve velkém stupni těhotenství a nestihla si ▲ Na svátek Jana Husa (v Úštěku se slavilo 5. 7.) udělali Češi
obléknout ani kalhotky. Tak maminka na nádraží sundala svoje velký oheň na Budině, to Němci neslavili. S kamarádkou jsme
a dala jí je. byly zvědavé, tak jsme se šli podívat. Kluci nás začali honit, ale
my jsme jim utekli, protože jsme dobře znali kolem všechny
▲ Také jsem měla kamarády ze Slezska, kteří utíkali před Rusy. ces .
Nějaký čas bydleli v Úštěku, ale pak se vydali s plným vozem
taženými koňmi na cestu do Litoměřic. Doprovázela jsem je na ▲ Také se pamatuji na polského velitele, který dělal často
kole až za Liběšice. Jeli jsme v dlouhé koloně vojska, bývalí u rybníka v boudě, která sloužila na ohřívání při bruslení velké
zajatci, celé rodiny, pěšky i vozem. Francouz tlačil kolo bez mejdany s děvča .
gum, raneček mu visel na řídítkách. Na kopci za Liběšicemi se ▲ V tomto roce jsem byla nemocná, v Úštěku nebyl žádný
začali koně škrtit, tak museli s vozem sjet kousek do pole, vše doktor, tak mě léčil vojenský doktor, který působil v bývalém
vyložit a koňům odlehčit. Pak znovu vůz naložili a jeli dále. „barákovém táboře“, později Kovos (začátkem května 1945
Letadla nad námi lítala nízko, mávali jsme jim. To jsem ještě zde byla zřízena prozatímní nemocnice).
nevěděla, že shodili bomby i v Úštěku. Musela jsem se již vrátit ▲ 22. 6. 1945 se od Lukova přihnala velká průtrž mračen, která
domů, a oni jeli dále. Když jsem se vracela domů, za Zimoří jsem zatopila v Údolní ulici pole až k silnici. Strojvedoucí vlaku viděl
uviděla tu spoušť. Hořela auta, elektrické vedení a sloupy ta mračna a celou cestu houkal, aby lidi upozornil, že se žene
popadané na zemi, otevřený kufr s dětským prádlem a Němci něco velkého.
v tu chvíli na poli zakopávali mrtvé. A letěla znovu letadla, tak
jsem odhodila kolo a schovala se pod viadukt (u Kovosu). Ale už ▲ V roce 1945 nám chtěli vzít náš baráček, ve kterém se
se nic nestalo. Po chvíli jsem jela dál. Zásah dostala hospoda tatínek narodil, tak jsme se do něho s maminkou přestěhovali.
u Hortigů (dnes vedle dílen svazarmu). Vedle ve škarpě leželi Domek koupili prarodiče v roce 1930 a od nich ho odkoupil můj
další mrtví, byli přikr í prostěradlem. Jela jsem dále otec a také vyplatil své sourozence. Ale protože to byl
a u Ptačích domků (v ulici 1. máje) jeli další vojáci na koních, tak konfiskát, museli jsme platit nájem. Otec mi pak poslal
jsem se schovala do výklenku dveří a naštěstí si mě nevšimli. z Německa peníze a dům jsme koupili podruhé, vlastně ho
Byli to nějací cizí vojáci, nemluvili německy ani česky. Tak jsem moje rodina zaplatila třikrát. V zadním traktu na Mírovém
se šťastně dostala domů. náměstí, kde jsme bydleli před válkou, byly tři rodiny, tři b y.
A po 1945 přišla jiná nájemnice, která zabrala všechny tři b y.
▲ Známí ze Slezska se dostali s vozem jen na most v Lito- Někteří z přistěhovalců přišli jen s kufrem a tady lehce získali
měřicích a pak museli utíkat před vojáky. V noci se na most b y i majetek, a někteří tu nezůstali a pokračovali dále. Byla to
vrátili, vůz tam ještě byl, tak ho otočili a jeli zpět do Úštěku. Pak taková doba.
byli odsunuti v jednom z transportů. Při odsunu měli velikou
žízeň, tak jsem běžela domů na náměstí pro něco k pití, ale již ▲ Před válkou jsem byla česká svi… a po válce německá svi…
jsem to nestihla. Z okna jsem viděla, že vlak odjíždí, tak jsem Určitě jsem měla anděla strážného, měla jsem velké štěstí, že
jim alespoň zamávala. jsem vždy stihla před vojáky utéct. To byla válka, špatnosti
dělali Rusové i Němci.
▲ Než musela odejít moje kamarádka s odsunem, nechala nám Pokračování příště...
na dvorku králíka a kufr s nějakými věcmi. Později jsem pro ně

Vzpomínáme
Rok za rokem ubíhá, čas prý rány hojí, vzpomínky na Tebe
však stále stejně bolí. Scházíš nám, ale v srdcích
a vzpomínkách zůstáváš navždy.
Dne 30. 9. 2021 uplynulo již 5 let, co nás navždy opustila
Jana Černá z Lukova. S láskou vzpomínají maminka, syn
Pepa a nejdražší kamarádka Sylva.

K ičku přineseme, svíčku Ti rožneme, na Tebe drahý
Dne 20. 7. 2021 by oslavil 90 let tatínku, nikdy nezapomeneme. Jak těžké je hledat slova,
náš tatínek Josef Kysilka aby vyjádřila smutek náš. Vzpomínky vracejí se znova a
z Dubičné . bolest nezahojí ani čas. Už nikdy dětem neporadíš,
Dne 15. 8. 2021 by oslavila 80 let vnoučata nepohladíš, odešel jsi jak vánek, když zajde do
naše maminka Marie Kysilková polí, jen vzpomínky a stopy Tvé práce zůstaly. Je smutno
z Dubičné, později z Úštěku. bez Tebe žít, nemá kdo poradit, potěšit. Díky za to, čím jsi
S láskou vzpomínají dcery pro nás byl, za každý den, který jsi pro nás žil.
s rodinami. Dne 15. 9. 2021 by oslavil náš milovaný tatínek pan Ján
Ondič z Lukova 75. narozeniny. S láskou a bolestí v srdcích
vzpomínají dcery Renata a Sylva s rodinami.