Page 43 - Chytrý zpravodaj - Jemnice 01 2022

dobrodružství či po pomstě. Nikdo nevěděl, jak se to vyvine. Věděli jen to, že hodně riskují,
včetně ztráty života, ale byli přesvědčeni, že něco dělat musejí a že nějakým přínosem odboj
bude. Dělali to nikoliv pro sebe, nýbrž pro příští generace, tj. pro nás, kteří žijeme dnes.
Je dobře to, co dělají pro zachování památky uvedených lidí organizace jako „Paměť
národa“ nebo tenkrát třeba i ten jemnický „Muzejní spolek“. Přirozeně rodiny potomků
tehdejších účastníků odboje uchovávají vzpomínky na své předky, kteří se tehdy nebáli
riskovat, a zde jaksi nechápu, když některé z těchto rodin o aktivitách a osudu svých dědů
neví nic a ani je to nezajímá. Stejně jako když je daná obec lhostejná k památce lidí, na
které by měla být pyšná. V Jemnici mají svou ulici pan Valenta i pan Fiala, popravení
v roce 1944, pan Valenta má i pamětní desku. Svojí ulici má pan učitel Penk, který zemřel
ve vězení také v roce 1944. Pomník v zámeckém parku má i sochař Šlezinger, který přežil
německé věznění za protektorátu, a byl po válce umučen v komunistickém koncentráku
v Jáchymově.
A je tu zahradník pan Kreuzwieser, který byl v Obraně národa Jemnice-Jevišovice
velitelem, a zahynul ve vězení v roce 1944. Původně měl být velitelem učitel Polický
z Budkova, ten ale neměl následkem odloučeného bydliště odpovídající možnosti spojení,
a tak pan Kreuzwieser tuto funkci jako další riziko vzal dobrovolně na sebe. Za podobnou
funkci (v rozsahu okresu) byl odsouzen k smrti řídící učitel Roupec z Moravských Budějovic
– k popravě naštěstí z nějakých důvodů nedošlo. Velitel Obrany národa pro jižní Moravu
pplk. Jaroš byl popraven stětím gilotinou.
Pan Kreuzwieser v Jemnici nemá ani ulici, ani pomník na veřejném místě, a pokud
vím, ani pamětní desku. Ulici v Jemnici nemá ani můj otec, jeho zástupce, ale to proto, že
nějakou náhodou přežil, což byla ta o hodně lepší varianta, takže tady je to v pořádku. (Ne
tak u pana Kreuzwiesera.)
Ulici v Jemnici nemá páter Gross, tehdy farář u sv. Stanislava, zmíněný v knize Milady
Golobové „Děti na zabití“. Byl zatčen v souvislosti se zátahem na ON, ale dokázal s dávkou
štěstí tomu nejhoršímu uniknout.
Ulici v Jemnici nemají Zdeněk Papoušek, Jakub Polický, Adolf Ramach, Karel Jurka,
Bohumil Blecha, ani Metoděj Pospíchal. Tito lidé nebyli obyvateli Jemnice a o jejich
památku se snad postaraly jejich domovské obce. – Snad.
Pomník dodnes nemá ani moje matka, ačkoliv jí byl za protektorátu slíben slovy:
„Paní Kopečková, po válce vám postavíme pomník“. To ovšem bylo jen obrazné rčení,
které vyjádřilo uznání mé matce za její činnost v rámci neoficiálního sdružení manželek
zatčených, v němž se hledaly cesty a cestičky, jak pomáhat zatčeným či alespoň jim ulevit.
Hlavně šlo o vymáhání povolení k návštěvám vězňů. Zde moje matka hrála klíčovou úlohu,
neboť jako Němka měla jako jediná možnost jednat s úřady. Matka proto ostatní ženy do
německých věznic také doprovázela. Byla tak hodně na cestách, přičemž já býval deponován
u prarodičů ve Vranovské Vsi nebo u rodičů mých kamarádů, u Jakoubků, a hlavně u Hrbků.
Jak blízké si byly členky tohoto neformálního „sdružení“, ilustruje dopis mé matky
paní Polické, který napsala, když se dozvěděla o smrti pana Polického. Za zmínku stojí
i výrok mé matky, když se z pašovaných zpráv dozvídala o zvěrstvech páchaných Němci.
Prohlásila, že s německým národem už nechce mít nic společného a zříká se příslušnosti

leden 2022 / Jemnické listy / 43