Page 14 - Chytrý zpravodaj - Železná Ruda 03/2024

Železnorudský zpravodaj 3/2024 strana 14

Na Špičáku zemřel Jan Prokop

V březnu r. 2024 tomu bude 110 let, co zemřel na Špičáku Otec Jan Prokop, rodák z Volyně. Pohřben byl se všemi poctami do rodinné
hrobky na železnorudském hřbitově. Následující vzpomínka na Jana Prokopa je z pera, ve světě respektovaného chemika
prof. dr. Bohuslava Braunera (1855-1935), který byl dlouhá léta jeho blízkým přítelem. Je o něm známo, že byl nejen vynikající vědec
a dobrý lyžař, ale také zdatný cyklista, který přijel na „Prokopárnu“ z Prahy na kole. Následující nekrolog byl otištěn v Národních Listech
dne 07.03.1914 a není jazykově upraven.

Ze Špičáku na Šumavě dochází truchlivá zpráva, že tam zemřel v úctihodném stáří 75 let český vlastenec, známý i oblíbený v širších
kruzích české inteligence Otec Prokop.
Mnozí Pražané, Plzeňáci ale i Čechové z krajů jiných rádi zavítali v létě do útulné „Prokopárny“ a bydleli v nedaleké „ville“ nebo v
hotelu zcela nově vystavěném a podnikali vycházky do šumavsých hvozdů, táhnoucích se od Špičáku na všechny strany. A což teprve
nám říci o čistých radostech z krás zimní přírody v zasněžených lesích a stráních, které jsme na Špičáku a v jeho nevyrovnatelném okolí
v posledních 15 letech užili my zimní sportsmani.
Často se mne tázali návštěvníci Špičáku, jak se asi stalo, že nám Otec Prokop učinil přístupným tento krásný, dříve neznámý koutek
německého kraje v království českém, a to v zimě i v létě, přičemž jsme se tam vždy dobře měli? Musel přijíti muž neobyčejný,
houževnatý cíle svého vědomý, který se nebál boje ani s přírodou, ani národním odpůrcem. Takovým byl Otec Prokop, rodák z Volyně,
v onom koutku jihozápadních Čech, kde se rodí lidé s lebkou tvrdou, kteří se nebojí jíti ani do ohně za své přesvědčení.
Jan Neruda, který na počátku let osmdesátých minulého století trávil dvakráte léto na Špičáku, ocenil tyto vlastnosti pana Prokopa.
Jemu imponovala i jeho velká, patriarchální postava s výraznou hlavou i jeho zdravý praktický názor světový. Jako dnes se pamatuji
na jeho feuilleton, který o svém pobytu na Špičáku u Prokopa napsal Jan Neruda a ve kterém ponejprv mu dal jméno „Otec Prokop“,
které bylo od této doby od nás všech s vděčností přijato.
Roku 1874 navštívil jsem s několika přáteli-studenty tuto část Šumavy: Černé Jezero s myslivnou jezerní, Jezerní stěnu, Scheiben
(v Bavorsku), Javor a Eisenstein, ale o Špičáku nemluvil nikdo, ledaže se tam staví nová železnice a že se horou tou bude vrtati tunel.
O rok později začal starý pán Šebek tento tunel vrtati a jako hostinského pro kantýnu vybral si pana Prokopa, který byl dosud kupcem
ve Volyni. Ještě předešlého tého dne bavil jsem se s Otcem Prokopem o starých časech a tu mi vyprávěl, jak měl na stravě a bytu 1 200
dělníků a inženýrů, pro něž vystavil zvláštní domek, v němž i často pan Šebek bydlíval.
Když byla stavba tunelu skončena, odhodlal se Otec Prokop, že v této krásné a nyní dráhou mnohem snadněji přístupné krajině trvale
zůstane jako hostinský. V létě k němu začali jezditi známí pánů od stavby tunelu i rodiny Šebkovy, kteří brzy rozhlásili dále, jak je tam
krásný a příjemný pobyt a nemálo přispěl k populárnosti Otce Prokopa výše uvedený srdečný feuilloton Nerudův.

Přijel jsem na Špičák ponejprv před 30 lety (z Prahy na kole) a již tehdy jsem seznal kouzlo osobnosti Otcovy. Nikdo z návštěvníků,
Špičáku nezapomene na příjemný pobyt u primitivních stolů ve stínu vysokých smrků před „Prokopárnou“, jak Otec chodil od hosta
k hostu; u jednoho stolu vyprávěl, jak bylo ve Volyni a okolí za starých časů před rokem 1848, u jiného si rád zapolitisoval, ale nejraději
měl hosty, jimž scházel třetí k „dardičce“.
Bylo-li u Otce Prokopa v létě a na podzim krásně, bylo tam teskno v zimě, kdy cesty byly zaváty a v lesích bylo na několik metrů. Teprve
když hr. Jan Harrach zavedl norské lyže do Čech, stala se Šumava i v zimě přístupnou.
O vánocích roku 1848 pozval nás několik přátel dr. Prokop syn na pobyt k otci. Bylo nás jenom pět, byli jsme základem oné četné
společnosti zimních sportovců, již se letos o Hromnicích hemžilo kolem dvou set okolními lesy. Ale jak milý byl tehdy pobyt v útulných
místnostech staré „Prokopárny“, jak skvěle pečovala o nás „paní teta“ když jsme po celodenním „dření“ na lyžích vymrzlí, hladoví
i žízniví zapadli na pohodlné kanape v teplé jídelně. Po ukončených hodech rádi jsme Otci Prokopovi zazpívali jeho oblíbenou píseň
„O tabáčku“, při čemž kouřil svou dýmku a odložil svou oblíbenou četbu. Rád četl list Čechů vídeňských, neboť, jak říkával: „Ti jsou tam
zrovna tak ve vosím hnízdě jako já“.
Milí sousedé druhé národnosti nemilovali totiž Otce Prokopa, který postavil jakousi českou baštu uprostřed „německé“ Šumavy a mimo
to mu záviděli, že se mu tam dobře daří. Nejvíce ztrpčoval Otci Prokopovi pobyt na Špičáku známý přítel šumavských sedláků, kdysi
syn „pravého staročeského zemana“, který mu znemožnil koupi okolních pozemků slovy: „Sie dürfen die Wiese nicht kaufen – weil Sie
der Prokop sind!“
Nebylo divu, že před několika lety bylo Otci Prokopovi vyhrožováno, že mu jeho chalupa bude zapálena nebo demolována.
Ale Otec Prokop svou povahou houževnatou všemu tomu odolal, a s nenávistí protivníků národních rostla jeho obliba u nás Čechů.
Sportovník dr. Brown oslavil v pamětní knize na Špičáku skvělé vlastnosti Otce Prokopa verši, z nichž jeden zní : „Na Šumavě – to Vám
každý poví – vedou všecky cesty k Prokopovi“.
Loučím se s těmito řádky s Otcem Prokopem, k němuž mne pojilo dlouholeté, upřímné přátelství.
Až přijdete do tamější krajiny, neopomeňte položiti kvítek z okolních luhů na hrob, do něhož dnes Otce Prokopa na hřbitově ukládají.

Ing. Josef Růžička, Plzeň