Page 18 - Chytrý Zpravodaj - Troubsko březen 2021

Fejeton

Psí procházka

Taková procházka s pejskem je hotový balzám na hlavu, je to taková malá pouť v rozjímání, při které však musíte zůstat nohama na
zemi a svého partnera pobíhajícího kolem neustále monitorovat. Ale pravdivě spíše než se věnujete rozjímání, hlídáte okolí, jestli proti
vám někdo jde s vodítkem v ruce. Je-li to pes, nebo fenka. Protože opačné pohlaví je ve většině případů zárukou bezpečného setkání,
to aby nelítaly chlupy a nebo účty od veterináře.
U nás na vsi je několik psích tras. Na „horním konci“ si můžete vyrazit Vyšehradem ke Střelicím a zahnout pak ke třem studním a dojít
až k lesíku pod Jaso, tedy pod bývalou vojenskou posádku. Já většinou směřuji dolů Zámeckou a na Družstevní, u Doležalů zahnu na
polňačku a podél potoka dojdu pod kostel, kde mohu pokračovat buď k trati a udělat kolečko Ostopovickou zpět ke kostelu, nebo zah-
nout vlevo a Liškami kolem hřiště a kaple zpět na Družstevní. Ono je to pejskovi zpravidla jedno. Rád půjde tam, kde si může začmu-
chat, a to se dá i na ulici, nemusí to být hned les nebo savana. Přirozeně se i rád proběhne bez vodítka, ale míst, kde by to mohl udělat,
ubývá, byla-li kdy jaká. Jedním z nich je i louka podél Lišek, bývá tam vyšlapaná cestička od koní. I ti musí jít na procházku a někdy jim
po pracovním dni závidím, že svoje páníčky nesou. Mne občas naše hafina táhne, zvláště k pozdnímu odpoledni, protože se těší na svůj

příděl v misce. Jsem pak středem uštěpačných poznámek, kdo koho vede na procházku. A na té louce se často pejsci prohání.
Bývaly v Troubsku časy, kdy pejskové a fenečky pobíhali volně, když se jim podařilo utrhnout ze řetězu či podhrabat plot. Také to nebyli
žádní rasově čistí hafánci. Po chodnících se pak válely bílé bobky, které se v nouzi nejvyšší daly používat jako míček na golf. Tu bílou
barvu způsobovala strava, pejsci baštili kosti. Já si nepamatuji, že by se bobky sbíraly, ale kdysi dávno se sbírané vykupovaly, protože
se používaly na moření kůží před činěním. Obsahují totiž enzymy rozkládající organické zbytky, snižují kyselost atp. To už se dnes bohu-
žel neděje. A tak v Troubsku, když to nesbírají páníčkové, není, kdo by to sbíral. A to je někdy rána. Zvláště když hledíte nikoliv na chodník,
ale do tváře naproti jdoucího souseda nebo do displeje telefonu. Všichni ti, kteří s pejsky chodí, by si měli uvědomit, že tudy také chodí
další lidé a třeba i bez pejsků. Zažil jsem to několikrát na vlastní oči, jak po přidřepnutí psa dotyčný majitel odvrací pohled a posléze
rychle odchází. Tehdy je jedno, má-li pes čtyřicet, či pět kilo. Ta hromádka tam zůstane, nikam neodletí, nevykvete a nezkrásní. Trvá to
asi půl roku, než se rozloží, a to se dříve najde někdo, zpravidla údržbáři obce, kdo to uklidí. Pokud se ovšem nestane, že to jiný někdo
našlápne a roznosí po zbytku Troubska. Uvítal bych možnost výkupu, třeba 3 Kč za kus. Vzhledem k tomu, že se po příkopech často válí
vratné láhve, asi by to také nebylo moc platné.
Mezi psy jsou také osobnosti. Před lety dvaceti byl jednou jeden bernardýn na Liškách, ten se odpoledne zvedl, obešel svou trasu
Troubskem, na Kaťáku vyžebral nějakou tu dobrotu a vrátil se zpět domů na zaslouženou večeři. Ale psi by neměli chodit sami, hlavně
proto, že to není bezpečné. Za večerní procházky vyřítil se ze tmy pes, kousl překvapenou naši fenku a vzápětí zase zmizel ve tmě. Dříve
se to tak často nestávalo. Psi byli jen psi, nebyli to, jak se dnes často stává, rozmazlení a sebevědomí nevychovanci. Když už se toulali
po ulicích, zpravidla se člověku vyhnuli, protože je čekal kopanec anebo rána kamenem. Dnes je však pes kamarád, pro někoho ten jedi-
ný a nejbližší. Je to hlídač domova, byť někteří z nich vetřelce zpravidla uzdraví a ulížou k smrti. Naopak někteří majitelé by udělali lépe,
kdyby si pořizovali psy rovnou vycpané. Pes není tvor, do kterého se kope, případně se uvazuje k boudě. Musí se s ním pracovat, naučit
ho chování. Naštěstí je dnes spousta míst, kam se může majitel obrátit o radu, pravidelně tam psa cvičit a socializovat. Canis familiaris,
tedy pes domácí, je nejen kamarád, ale má v sobě velký díl šelmy. Takový čtyřicetikilový chlupáč má v čelistech sílu sto dvaceti kilo na
jeden centimetr čtvereční. A nikdy nevíte, co se mu v hlavě děje. Z vlastní zkušenosti vím, jak se ten největší plyšák z Troubska dokáže
mžiknutím oka proměnit v bestii, jíž z mordy visí nešťastný konkurent asi osmkrát lehčí. Je pak pozdě litovat nepozornosti. Proto by měl
být každý majitel zodpovědný. Možná by nebylo od věci dělat řidičák na psa.
Když ale odhlédnu od všech nesnází procházky se psem, určitě je to zdravé ujít denně tři čtyři kilometry. Po návratu z práce sice ne-
můžete rozjímat, jako když jdete sami, ale alespoň máte úplně jiné starosti. Zvláště když šlápnete do něčeho, co tu před vámi někdo
zanechal. Pěkný den vám všem, vašim pejskům a buďte zdrávi!
Přemysl Blažík

18 | Troubský hlasatel | Fejeton