Page 7 - Chytrý Zpravodaj - Telč červen 2021

mikroregion telčsko  mikroregion telčsko

TL 3/2021 List MAS Telčsko (114)

Lidé mikroregionu

Mrzí mě, že většina mých vrstevníků s internetem nepracuje, říká Jiří Albrecht

Facebooková skupina Telč a okolí v současnos- tu kamarádů z okolních domů, se kterými jsem si tak Ježíšek, ale i milá teta Lidka z Tišnova. A čas?
ti žije. Svými příspěvky v podobě obrázků či do- hrál nejen v podloubí, ale třeba i na zahradě Fi- Ten se měřil od vlaku k vlaku. A potom to byly sa-
bových fotografií rozproudil malíř Jiří Albrecht šerových, která sousedí se Štěpnickým rybníkem. mozřejmě mé časté cesty červeným motoráčkem
na sociální síti živou diskuzi. Pamětníci v komen- Z prkének jsme vyráběli plachetnice a pouštěli je za maminkou do Telče. Moje drahá babička jednou
tářích vzpomínají, poznávají své blízké, zobrazená po tom malém štěpnickém moři s ostrůvkem. Pan prohlásila: „Jiří, ta dráha bude jednou tvoje smrt!“
místa a často sami vkládají fotky ze svého archivu. kavárník odnaproti si mě vyškolil ke sběru vodních Facebooková skupina s názvem Telč a okolí dí-
„Takový ohlas jsem opravdu nečekal,“ sdělil pře- blech pro jeho akvarijní rybičky a já jsem ochotně ky vašim příspěvkům v poslední době opravdu
kvapený Albrecht, který je autorem tří knih. Pub- s punčochou a sklenicí chodil na jejich lov do zá- žije, pod historickými fotografiemi či malbami
likace mapující široké okolí Telče spojují autoro- meckého parku. A zadarmo to nebylo, za každou z okolí města je často i několik desítek komen-
vu zálibu v lokální historii, příbězích či železnici dodávku jsem dostal modrou papírovou tříkoru- tářů. Čekal jste takové ohlasy?
s různými ztvárněními blízké krajiny. Spisovatel nu. Zážitkem byl tmavě modrý poštovní vůz ta- Členem facebookové skupiny jsem se stal náho-
také zavzpomínal na dětství strávené v podloubí žený párem koní, když objížděl náměstí a rozvá- dou, na pozvání. Symbolicky, jako vstup do Tel-
telčského náměstí. žel poštu. A pan poštmistr? Ten byl jak vystřižený če, jsem vložil mou kresbu Dolní brány. Opravdu
Na svých obrázcích často zachycujete krajinu z pohádky. Podobně náměstí objížděl vůz s nízký- jsem nečekal, že vzbudí nějakou zvláštní pozor-
a sakrální či železniční stavby z okolních vesnic. mi postranicemi tažený také koňmi. Ten svážel po- nost, ale opak byl pravdou. Potěšily mě pěkné ko-
Jaké místo v současnosti malujete nejraději? pel a odpadky, které na vůz vysypávali dva pope- mentáře a zájem o další obrázky. A tak jsem vklá-
V poslední době to byla zejména volná kraji- láři ze kbelíků a nádob podobných velkým hrncům
na v okolí Nové Říše a Červeného Hrádku. A to na vyvařování prádla s poklicí. Do papírnictví cho-
snad kvůli tomu, že zde žije jeden z mých synů, dily i velmi známé osobnosti. A nebyli to pouze
a všechna ta zajímavá místa s uzavřenými či da- herci. Jednou přišel Nikolaj Žukov – ilustrátor kni-
lekými výhledy jsou mi tak přístupnější. Volím hy Borise Polevého s názvem Příběh opravdového
techniku suchého pastelu a křídy. Lze tak akč- člověka. Byla to tehdy povinná četba a prodávala
ně pracovat s možností rychlého zachycení vní- se i v papírnictví. Když Žukov knihu uviděl, vi-
maného. Nejraději mám však práci v meandrech ditelně ožil, hned ji koupil, vepsal do ní věnování
Moravské Dyje. V Janovském údolí pod Starým a daroval ji mamince. A k tomu jí ještě na pracov-
Hobzím, u Toužína, Velkého Pěčína nebo přímo ní plášť připnul odznak Moskvy ve tvaru medai-
v Dačicích vzniklo snad nejvíce kreseb a maleb. le. Pravidelně chodil do obchodu pro olejové bar-
Nemám z nich nic, všechny se rozběhly do „svě- vy i významný malíř Bohumil Krátký. Když viděl,
ta“. Nesmím však zapomenout na nádherné ryb- jak zápasím s perspektivou a zbytečnými detaily Foto: Archiv Jiřího Albrechta
níky v Budči, Černíči a u Olší. Menší či větší sa- v kresbě, ujal se mě a stal se tak mým prvním uči- dal další, a pokud zájem přetrvá, budu v tom ještě
krální stavby, zámky, tvrze, hrady a jiné význačné telem. Tehdy jsem se mohl seznámit i s některý- nějakou dobu pokračovat. Na této skupině telč-
stavby regionu jsem kreslil zejména pro potřebu mi jeho díly, byly to olejomalby s telčskými námě- ských patriotů mě těší, že se k ní hlásí lidé z růz-
mých knížek. Nadchnout mě však dokázal třeba ty. Naposledy jsem se s ním setkal v devadesátých ných koutů republiky, ale i to, že se zde neobjevují
i obyčejný kamenný most, zajímavé hasičárny, ja- letech na jeho výstavě v dačické městské gale- přihlouplé komentáře jedinců, kteří se bez překle-
ko jsou například v Mysliboři a Rozseči, nebo do- rii. A světe, div se, on si na mě pamatoval. Nikdy pů a hrubých chyb nedokáží ani podepsat. Jako
cela obyčejná stodola. A železniční stavby se sa- na něho nezapomenu. Vzpomínek mám daleko ví- sběratel starých fotografií a pohlednic jsem přidal
motnou dráhou? Ty se tak dokonale sžily s naší ce, bylo to celé jako život v pohádce. Vlastně ne, i několik historických snímků a i ty měly úspěch.
krajinou horního Podyjí, že se nedají odmyslet. pro mě to pohádka skutečně byla. Ne, takový ohlas jsem opravdu nečekal.
Jaká telčská zákoutí máte nejraději? Kde se zrodila Vaše láska k železnici? Stalo se někdy, že jste si díky diskuzi pamětní-
Je jich více. Rozhodně nádraží, když pominu Moji prarodiče si nechali postavit v Dačicích svůj ků doplnil kousek místní historické mozaiky?
současný stav jeho okolí. Zcela určitě sokolovnu domek nad říčním údolím Moravské Dyje s nád- Moc se mi líbilo, když členové skupiny dokázali
s nádherným sgrafitem od malíře Antonína Václa- herným výhledem do údolí, ale i na protější svah, pojmenovat lidi zvěčněné na snímcích z mladší his-
va Slavíčka z Rozseče, až bude život zase normál- zvolna se táhnoucí až pod hřebeny Starohobezské torie a přidávali k tomu další fotografie. A některé
ní, přivezu vlakem speciálně k tomuto dílu zby- vrchoviny s dominantním kopcem Bábou. Tam do- z nich byly opravdu vzácné. Vidět třeba přednádraž-
tek vnoučat, která ho ještě neviděla. Dále musím le, po levém břehu Moravské Dyje, si roku 1902 ní prostor v Telči ve stavu z konce devatenáctého
jmenovat uličku Na Parkaně s mostem přes bývalý našla svou cestu i železnice. A když se vlak blíží století, to je prostě zážitek. Prosím jejich majitele,
vodní příkop. A potom roh náměstí, kde na konci od Telče nebo od Slavonic, dodnes už z dálky hlá- ať je chrání jako oko v hlavě! Trochu mě mrzí, že
velkého loubí bývalo papírnictví. A ještě přiřadím sí svůj příjezd. Navíc z nádraží až k domku dolé- většina mých vrstevníků s internetem a Faceboo-
zámecký park. halo oddychování parní lokomotivy, třesk náraz- kem nepracuje. Díky sociální síti se ke mně přihlásil
Dětství jste trávil mimo jiné na telčském ná- níků i libozvučné pískání posunovačů. Když pak kronikář obce Nevcehle, pan Milan Pařil. Nechal si
městí, jak na tu dobu vzpomínáte? přišla, pro mě tolik zásadní, listopadová noc roku podepsat všechny tři knížky a věnoval mi brožurku,
To by bylo na velmi dlouhé vyprávění. Ale zkusím 1948 a já se narodil, lokomotiva od nočního „ma- kterou vydal obecní úřad v Nevcehli. Moc mě to po-
to hodně zkrátit. Moje maminka za protektorátu nipuláku“ mě musela svým hvizdem zdola od řeky těšilo. Uvidíme, jak to bude dál.
jezdila za prací z Dačic do telčské mlékárny, v pa- vítat na tomto světě velmi důrazně. Jiné vysvětle- Marie Majdičová
desátých letech byla zaměstnaná u n. p. NARPA. ní nemám. To, že byl můj život v dětství pozna-
V té době jí bylo přiděleno papírnictví ve velkém menán dráhou, poklá-
loubí. V Telči tak byla velmi známá a většina lidí dám za normální. Vždyť
ji oslovovala křestním jménem, tedy Marto. A tak Mikuláš k nám přijížděl
jsem se ve městě ocitl i já. Měl jsem tady spous- od Telče vlakem, stejně
TL 3/2021 str. 7