Page 15 - Chytrý zpravodaj - Suchdol 02 2022

Historie

Blížil se konec války, Rudá armáda se ceknul, ale byl k smrti vyděšený stejně jako laskavě, tak, že jsem i trochu žárlila (a to
připravovala na definitivní útok na Berlín, já. Byl to opravdu moc statečný chlapec. mně už bylo 15 let).
Němci prohrávali na všech frontách. Spo- Po skončení náletu jsme, všichni ještě celí Duška chodil do páté třídy obecné školy
jenecká vojska se blížila ze Západu k Rýnu strnulí, dlouho nevycházeli z krytu. Vlastně v Suchdole nad Lužnicí a já jsem jezdila se
a budoucí zkáza Velkoněmecké říše se jevila jsme ani nevěděli, zda také nejsme zasaženi spolužáky každé ráno vlakem do třeboňské-
neodvratnou. Evidentní byla převaha sovět- a zasypáni. Když jsme konečně vyšli, viděli ho gymnázia (třída kvinta, byla umístěna
ských vojsk a rozdělení vlivu velmocí v celé jsme tu spoušť. Krátery od bomb hned proti v hospodě, protože budova gymnázia byla
Evropě po skončení světové války bylo již našemu domu, v Drahobejlově ulici napro- obsazena německým lazaretem). Byl tep-
také určeno jak teheránskou, tak pozdější ti přímý zásah do malé továrny Levyových, lý, slunný duben, ptáčci ráno zpívali a mně
jaltskou konferencí tří vítězících mocností. kde zahynulo mnoho lidí (dnes se přesně na připadalo, že jsem takový pozemský ráj ješ-
Jak tedy mohl strýček Bogomolov rozhod- tom místě nachází stanice metra Českomo- tě nezažila. V Suchdole byl tehdy klid a mír
nout jinak než svěřit ruské emigrantské dítě ravská), několik domů v okolí zbořených, na – pro mne, a jistě i pro Dušku, zcela nová
do rukou českých lidí, když sám tušil, jak to ulici trosky. Náš dům byl tak poškozen, že se a příjemná zkušenost.
po válce s bělogvardějci dopadne? v něm nedalo bydlet. Všechna okna vytlu- Moje maminka se za války tajně učila
Bronislava odešla do Terezína a dál jsme rusky u jednoho ruského emigranta. To se
o ní nic neslyšeli. Od ledna 1945 tedy Duš- hodilo, když pak v květnu 1945 přišli Rusové
ka už byl členem naší rodiny. Chodil dál do do Suchdola a rozložili se na Gráfovci poblíž
školy a choval se velmi statečně. Nenaříkal, babiččina domu a dokonce kapitána Čeba-
neplakal, nezlobil a byl moc milý. Učil se nova ubytovali přímo u babičky. Chodil tam
dobře, ve škole byla spokojenost. za ním především jeho syn, vojín Sergej,
Někdy v únoru nebo březnu přišla další a také ho navštěvovali důstojníci, ubytova-
úděsná zpráva. Pan Ing. Michal Kryžický ní v sousedních domech. Jedině maminka
spáchal v koncentračním táboře pro arijské s nimi mohla mluvit, a tak jim, samozřejmě,
partnery Židů sebevraždu. [Stávalo se, že ve- pomáhala.
litel tohoto internačního tábora někoho z věz- A co Duška? Radoval se, že slyší rodnou
ňů utloukl k smrti a potom nechal do úmrtní- řeč, a byl proto trpce zklamán, když mu ma-
ho oznámení napsat, že spáchal sebevraždu. minka zakázala rusky jen špitnout. Samozřej-
– pozn. red.] Velmi jsme litovali, ale Duškovi mě nechtěla, aby byl Duška identifikován jako
jsme o smrti jeho tatínka raději nic neřekli. syn ruského emigranta. Nechápal to a ptal se:
Zajímavé a pro mne překvapivé bylo, že pan „Teto, proč s nimi nesmím mluvit, když přece
Kryžický měl normální pravoslavný pohřeb, umím rusky mnohem líp než ty?“ Jak mu to
který se konal v Praze v ruské části Olšan- maminka vysvětlila, to už si nepamatuji.
ských hřbitovů. Ten hřbitovní pozemek, jak Celý příběh měl alespoň částečně příz-
jsem se později dozvěděla, zakoupila kdysi nivý konec. Bylo veliké štěstí, že maminka
mecenáška, manželka Karla Kramáře, pro Bronislava Terezín přežila, sice s podlo-
ruské občany, žijící v Československu. Moje meným zdravím, ale vrátila se. Brzy jsme
matka se pohřbu Michala Kryžického zú- o tom dostali zprávu. Duška ihned odjel
častnila a vyprávěla, že byl velmi dojemný k mamince, a tak se jeho „ruské dilema“
a důstojný, provázen překrásným mužským Ondřej Kryžický („Duška“) v roce 1945 vyřešilo.
sborovým zpěvem. Tak tedy alespoň ti dva přečkali tu velmi
Přišla další pohroma. 25. března 1945 čena, střepy, prach, rozbité nádobí a trosky těžkou dobu. Můj tatínek mezitím nechal
byla neděle. Slunce svítilo, byla jasná obloha v bytě, zeď mezi naší kuchyní a kuchyní Kry- opravit oba naše byty a nastěhoval zpět náš
a kolem poledne se rozezvučely sirény letec- žických prasklá natolik, že bylo skrz ni vidět. nábytek, a tak mohli spolu v klidu a míru za-
kého poplachu. Praha už zažila bombardo- Neuvěřitelné bylo, že tu hrůzu přežily v kleci čít další etapu svého života. My jsme se pak
vání v únoru, proto jsme všichni varovné obě naše andulky. z bytu vystěhovali a tím jsme ztratili i kon-
signály brali vážně a pospíchali jsme do skle- Nezbývalo nic jiného než odjet. První takt. Nastaly úplně jiné starosti. Později jsem
pa. Tentokrát přiletěli rozbít naši Kolbenku. noc jsme přečkali u příbuzných v Karlí- se dozvěděla, že Duška vystudoval vysokou
Sklep byl podle předpisů příslušně vybaven ně a pak už jen cesta do Suchdola nad Lužni- školu a stal se inženýrem.
lavicemi, lopatami a krumpáči, pískem k ha- cí. Jak jsme byli rádi, že tam máme babičku! Dovětek. Někdy mezi rokem 1984–1986
šení požáru a pitnou vodou, svíčkami, zá- Duška samozřejmě všude s námi. Tatínek zvedl můj syn v bytě mé maminky telefon.
palkami atd. Trochu jsem se opozdila, takže někde v Praze sehnal stěhovací vůz a doká- Někdo se představil, což můj syn nezaregistro-
mne první příšerná „řacha“ zastihla ještě zal v těch vzniklých zmatcích převézt i část val, a přál si mluvit s paní Letňanskou. Moje
na schodišti. Jak jsem se dostala do sklepa, našeho nábytku (i Kryžických) a uskladnit maminka už, bohužel, nežila, což můj syn vo-
si nepamatuji. Seděli jsme na lavičce vedle jej u babičky na půdě. Pak se vrátil do Prahy, lajícímu sdělil. Ten člověk vyslovil politování
sebe, maminka, já a Duška. A můj tatínek do práce. V jiných částech Prahy se normál- a řekl, že paní Letňanská kdysi hodně pomoh-
nad námi stál, rozpaženýma rukama se opí- ně, sice válečně, dál žilo. la jeho mamince. Nevím, kdo ten volající byl,
ral o zeď, chránil nás, jako kdyby chtěl zadr- První věc, kterou maminka zařídila, bylo, ale domnívám se, že se ozval náš Duška.
žet na nás padající dům. Bylo to peklo, jedna že jsme oba začali zase chodit do školy. To
třaskavá rána následovala za druhou a zdálo byla pro Dušku další podstatná změna. I tu † Elfrída Mühlbachová
se, že to trvá nekonečně dlouho. Větší strach zvládl na jedničku. Snad pomáhalo, že se Napsáno pro zpravodaj
jsem v životě nezažila. A co Duška? Ani ne- moji rodiče k němu chovali opravdu velmi začátkem roku 2021

www.suchdol.cz 15