Page 15 - Chytrý zpravodaj - Suchdol 02 2022
P. 15

Historie




           Blížil se konec války, Rudá armáda se   ceknul, ale byl k smrti vyděšený stejně jako   laskavě, tak, že jsem i  trochu žárlila (a  to
        připravovala na definitivní útok na Berlín,   já. Byl to opravdu moc statečný chlapec.   mně už bylo 15 let).
        Němci  prohrávali na  všech frontách. Spo-  Po skončení náletu jsme, všichni ještě celí    Duška chodil do páté třídy obecné školy
        jenecká vojska se blížila ze Západu k Rýnu   strnulí, dlouho nevycházeli z krytu. Vlastně   v Suchdole nad Lužnicí a já jsem jezdila se
        a budoucí zkáza Velkoněmecké říše se jevila   jsme ani nevěděli, zda také nejsme zasaženi   spolužáky každé ráno vlakem do třeboňské-
        neodvratnou. Evidentní byla převaha sovět-  a zasypáni. Když jsme konečně vyšli, viděli   ho gymnázia (třída kvinta, byla umístěna
        ských vojsk a rozdělení vlivu velmocí v celé   jsme tu spoušť. Krátery od bomb hned proti   v  hospodě, protože budova gymnázia byla
        Evropě po skončení světové války bylo již   našemu domu, v Drahobejlově ulici napro-  obsazena německým lazaretem). Byl tep-
        také určeno  jak teheránskou, tak pozdější   ti přímý zásah do malé továrny Levyových,   lý, slunný duben, ptáčci ráno zpívali a mně
        jaltskou konferencí tří vítězících mocností.   kde zahynulo mnoho lidí (dnes se přesně na   připadalo, že jsem takový pozemský ráj ješ-
        Jak tedy mohl strýček Bogomolov rozhod-  tom místě nachází stanice metra Českomo-  tě nezažila. V Suchdole byl tehdy klid a mír
        nout jinak než svěřit ruské emigrantské dítě   ravská), několik domů v okolí zbořených, na   – pro mne, a jistě i pro Dušku, zcela nová
        do rukou českých lidí, když sám tušil, jak to   ulici trosky. Náš dům byl tak poškozen, že se   a příjemná zkušenost.
        po válce s bělogvardějci dopadne?   v něm nedalo bydlet. Všechna okna vytlu-  Moje maminka se za války tajně učila
          Bronislava odešla do Terezína a dál jsme                              rusky u jednoho ruského emigranta. To se
        o ní nic neslyšeli. Od ledna 1945 tedy Duš-                             hodilo, když pak v květnu 1945 přišli Rusové
        ka už byl členem naší rodiny. Chodil dál do                             do Suchdola a rozložili se na Gráfovci poblíž
        školy a choval se velmi statečně. Nenaříkal,                            babiččina domu a dokonce kapitána Čeba-
        neplakal, nezlobil a  byl moc milý. Učil se                             nova ubytovali přímo u babičky. Chodil tam
        dobře, ve škole byla spokojenost.                                       za ním především jeho syn, vojín Sergej,
          Někdy v únoru nebo březnu přišla další                                a také ho navštěvovali důstojníci, ubytova-
        úděsná  zpráva.  Pan  Ing.  Michal  Kryžický                            ní  v  sousedních  domech.  Jedině  maminka
        spáchal v koncentračním táboře pro arijské                              s nimi mohla mluvit, a tak jim, samozřejmě,
        partnery Židů sebevraždu. [Stávalo se, že ve-                           pomáhala.
        litel tohoto internačního tábora někoho z věz-                            A co Duška? Radoval se, že slyší rodnou
        ňů utloukl k smrti a potom nechal do úmrtní-                            řeč, a byl proto trpce zklamán, když mu ma-
        ho oznámení napsat, že spáchal sebevraždu.                              minka zakázala rusky jen špitnout. Samozřej-
        – pozn. red.] Velmi jsme litovali, ale Duškovi                          mě nechtěla, aby byl Duška identifikován jako
        jsme o smrti jeho tatínka raději nic neřekli.                           syn ruského emigranta. Nechápal to a ptal se:
        Zajímavé a pro mne překvapivé bylo, že pan                              „Teto, proč s nimi nesmím mluvit, když přece
        Kryžický měl normální pravoslavný pohřeb,                               umím rusky mnohem líp než ty?“ Jak mu to
        který se konal v Praze v ruské části Olšan-                             maminka vysvětlila, to už si nepamatuji.
        ských hřbitovů. Ten hřbitovní pozemek, jak                                Celý příběh měl alespoň částečně příz-
        jsem se později dozvěděla, zakoupila kdysi                              nivý konec. Bylo veliké štěstí, že maminka
        mecenáška, manželka Karla Kramáře, pro                                  Bronislava  Terezín přežila, sice s  podlo-
        ruské občany, žijící v Československu. Moje                             meným zdravím, ale vrátila se. Brzy jsme
        matka se pohřbu Michala Kryžického zú-                                  o  tom  dostali  zprávu.  Duška  ihned  odjel
        častnila a vyprávěla, že byl velmi dojemný                              k  mamince, a  tak se jeho „ruské dilema“
        a důstojný, provázen překrásným mužským     Ondřej Kryžický („Duška“) v roce 1945  vyřešilo.
        sborovým zpěvem.                                                          Tak tedy alespoň ti dva přečkali tu velmi
          Přišla další pohroma. 25. března 1945   čena, střepy, prach, rozbité nádobí a trosky   těžkou dobu. Můj tatínek mezitím nechal
        byla neděle. Slunce svítilo, byla jasná obloha   v bytě, zeď mezi naší kuchyní a kuchyní Kry-  opravit oba naše byty a nastěhoval zpět náš
        a kolem poledne se rozezvučely sirény letec-  žických prasklá natolik, že bylo skrz ni vidět.   nábytek, a tak mohli spolu v klidu a míru za-
        kého poplachu. Praha už zažila bombardo-  Neuvěřitelné bylo, že tu hrůzu přežily v kleci   čít další etapu svého života. My jsme se pak
        vání v  únoru, proto jsme všichni varovné   obě naše andulky.           z bytu vystěhovali a tím jsme ztratili i kon-
        signály brali vážně a pospíchali jsme do skle-   Nezbývalo nic jiného než odjet. První   takt. Nastaly úplně jiné starosti. Později jsem
        pa. Tentokrát přiletěli rozbít naši Kolbenku.   noc jsme přečkali u  příbuzných v  Karlí-  se dozvěděla, že Duška vystudoval vysokou
        Sklep byl podle předpisů příslušně vybaven   ně a pak už jen cesta do Suchdola nad Lužni-  školu a stal se inženýrem.
        lavicemi, lopatami a krumpáči, pískem k ha-  cí. Jak jsme byli rádi, že tam máme babičku!   Dovětek. Někdy mezi rokem 1984–1986
        šení požáru a  pitnou vodou, svíčkami, zá-  Duška samozřejmě všude s  námi. Tatínek   zvedl můj syn v  bytě mé maminky telefon.
        palkami atd. Trochu jsem se opozdila, takže   někde v Praze sehnal stěhovací vůz a doká-  Někdo se představil, což můj syn nezaregistro-
        mne první příšerná „řacha“ zastihla ještě   zal v těch vzniklých zmatcích převézt i část   val, a přál si mluvit s paní Letňanskou. Moje
        na schodišti. Jak jsem se dostala do sklepa,   našeho nábytku (i Kryžických) a uskladnit   maminka už, bohužel, nežila, což můj syn vo-
        si nepamatuji. Seděli jsme na lavičce vedle   jej u babičky na půdě. Pak se vrátil do Prahy,   lajícímu sdělil. Ten člověk vyslovil politování
        sebe, maminka, já a Duška. A můj tatínek   do práce. V jiných částech Prahy se normál-  a řekl, že paní Letňanská kdysi hodně pomoh-
        nad námi stál, rozpaženýma rukama se opí-  ně, sice válečně, dál žilo.  la jeho mamince. Nevím, kdo ten volající byl,
        ral o zeď, chránil nás, jako kdyby chtěl zadr-  První věc, kterou maminka zařídila, bylo,   ale domnívám se, že se ozval náš Duška.
        žet na nás padající dům. Bylo to peklo, jedna   že jsme oba začali zase chodit do školy. To
        třaskavá rána následovala za druhou a zdálo   byla pro Dušku další podstatná změna. I tu   † Elfrída Mühlbachová
        se, že to trvá nekonečně dlouho. Větší strach   zvládl na jedničku. Snad pomáhalo, že se   Napsáno pro zpravodaj
        jsem v životě nezažila. A co Duška? Ani ne-  moji rodiče k němu chovali opravdu velmi     začátkem roku 2021




        www.suchdol.cz                                                                                         15
   10   11   12   13   14   15   16   17   18   19   20