Page 23 - Chytrý zpravodaj - Praha 7 - 02 2022
P. 23

Hobulet únor 2022                                                            Ohlédnutí                        23


        V 93 letech zemřel na sklonku loňského roku český básník
        a čestný občan Prahy 7 Karel Šiktanc. I když jeho verše jsou
        obtěžkány starými příběhy a pokoušenými osudy, sám veršotepec
        byl vždy milý a zábavný společník. Miloval kavárny, vinárny
        a objevování nových míst na Sedmičce. Z jeho zvučného hlasu
        zněla při každém setkání radost ze života, a především radost
        z možností českého jazyka. Jako vzpomínku přinášíme zkrácený
        rozhovor, který Hobuletu poskytl v listopadu 2017.


        Text – Daniela Vrbová je redaktorka Českého rozhlasu.
        V Praze 7 žije s potěšením již osmnáct let.
        Foto – Radek Brousil





                           Jsme potvrzení

                           jedině časem






























        Držíte stále pevný režim a každé      městě, který je veselý a nic tragickýho v něm   Ne, tak to nebylo. Často to tak bývá u násle-
        dopoledne píšete?                     není. Říkám si staré příběhy a do toho se mi   dující generace, protože se přes ty před nimi
        Snažím se ho udržovat. Vstát ráno, trochu si za-  vrátí i těch pár slov z toho fotelu, která byla   musí nějak dostat. To jsme měli trochu taky,
        cvičit. A potom – ne, že bych bláznil nebo měl   jako z jiný doby. Jako by už dnes lidi tohle   ale tohle jsou vlastně borci první republiky čili
        kór kázeň, ale chci, abych si k tomu třeba v půl   neuměli říkat nahlas. Čili je vidět, že i sezení   ob jednu generaci. Meritum tvorby měli mezi
        jedenáctý sedl a do jedný si mohl něco dělat.   v kavárnách mně sem tam něco přihodí. Jinak   válkami. Takže spíš než averze tam byla zami-
        To je jasný, že furt nepíšu. Co by s tím proboha   si v nich ale opakuju furt nějakej veršíček, co   lovanost. Zbožňovali jsme je. Já to mám tak
        lidi dělali? Ale čtu a vymejšlím si. To je takovej   se mi nelíbí, že to není ono. A přitom upíjím   dodnes, třeba když zaslechnu někde Hrubína…
        můj řád. Potom chodívám do města na oběd.  a pozoruju lidi. To je docela fajn. Neříkám, že
                                              by mi to lidi takhle nahrávali, ale stane se, že   Právě František Hrubín bydlel v Bubnech
        Když vysedáváte v podnicích, pozorujete   mi do poezie konkrétní život vleze. A to je pro   nedaleko od vás a přátelili jste se. Scházeli
        lidi a čerpáte z nich inspiraci pro svou   mě dost důležitý, protože já neumím psát jen   jste se také někde v okolí?
        tvorbu? Nebo je to jen takový stereotyp   o nějakejch náladičkách. Já potřebuju konkré-  Tady ne. Tenkrát byl na Národní třídě u Topiče
        o spisovatelích?                      ta. A když je lze do básně pustit, je to dobrý. Dá   Svaz československých spisovatelů. V prvním
        Určitě, ten cvrkot mě zajímá. Ve své poslední   to ale dost fachu, protože česká poezie má už   patře byl klub, kde se scházeli spisovatelé, ale
        knížce mám básničku, která se takhle udála.   určitou úroveň a už se na to nenavazuje lehce.   i malíři a muzikanti. Vznikl tam Klub přátel poe-
        Seděl jsem U Černý Matky Boží. Tam chodívám   Je to čím dál těžší. A poezie psaná v češtině je   zie, jehož byl František Hrubín jakýmsi otcem
        jednou týdně. Už mě tam znají a říkají mi pane   skvělá, hlavně ta meziválečná.  práporu. Takže tam jsme se potkávali takřka
        profesore. Přitom já jsem nikdy profesor nebyl,                              denně a povídali si o poezii. Jenže Hrubín měl
        naopak jsem ani nedodělal vysokou školu. No   V české literatuře jste tříbil svůj básnický   pak problémy s alkoholem. Takže jsem ho
        tak tam jsem seděl a vedle byli dva lidi, kteří   hlas prostřednictvím časopisu Květen,   zažil, když nemohl pít, protože mu to zakázali.
        sem tam mluvili hlasitě. A najednou ten chlap   který jste vydávali od roku 1955 se zamě-  Opravdu to dodržoval. Ještě mám někde doma
        křikl: „Ty jsi celej můj život!“ To mě zarazilo.   řením na mladé básníky a nové literární   fotečku, kterou mi poslal z Ústavu protialkohol-
        Dostal jsem takovej nepříjemnej pocit, že   hlasy. Bylo to z touhy rebelovat proti   ní léčby u primáře Vondráčka. Bylo jich tam asi
        jsem zaslechl něco, co jsem neměl. A o tom ta   klasikům, jako byli Halas, Holan, Seifert,   dvanáct, většina byly ženský, jen tři nebo čtyři
        básnička je: že odtamtud vyjdu a chodím po   Nezval a další?                 chlapi. Ten doktor Vondráček byl kapacita.
   18   19   20   21   22   23   24   25   26   27   28