Page 26 - rn3_05_kveten_08

Imaginárium — Republika Žižkov Urbanovi hrabe Strašidlo kultury

Paní Urbanová žila se svým mužem až do-
Připravil Karel Světlík
nedávna poklidný život. Přede dvěma lety
oslavili zlatou svatbu. Bydlí v Biskupcově
ulici v malém podkrovním bytě. Nedávno
se však začaly dít podivné věci. Pan
Urban chodil po bytě, sundával obra-
zy ze zdi, přikládal ucho na stěny a jevil
známky čím dál tím větší nervozity. Když
už se mu povedlo usnout, vykřikoval ze
spaní. Jeho žena si začala dělat staros-
ti: „Mirečku, takhle to dál nejde. Co se Druhé koronové jaro je
děje?“ Vybavila si doby, kdy se takto cho- v Republice Žižkov ještě
val v mládí, ve svém undergroundovém
období musel k výslechům a byl sledován fádnější než to první.
StB. „Poslali na mě tajný. Už zase.“ Pan Možná mi nějaká ta
Urban se dostával mimo sebe a tančil
divoké tance jako na koncertech v mládí, improvizovaná, nebo snad
přestože v sobě neměl ani kapku alkoho- dokonce ilegální kulturní
lu. Jeho žena se rozhodla, že tomu přijde
na kloub. Nešla spát v deset jako obvyk- akce unikla, říkám si.
le. A pak, v nočním tichu, zaslechla nad
sebou kročeje doprovázené občasnými
výkřiky. Totéž se opakovalo každou noc, Kulturní život na Žižkově čím dál tím víc připomíná slavný hit americké
vždy kolem jedenácté hodiny. Manželé se kapely The Fuggs z šedesátých let minulého století: „Monday nothing,
jednou osmělili, v noci vylezli na střechu Tuesday nothing, Wednesday Thursday nothing, Friday nothing, Saturday
a schovali se za komín. Úderem jedenác- Text Viktor Žižkov nothing, Sunday one more nothing...“ Aneb ve volném překladu do žiž-
té se na střeše objevil muž a zapálil si kovské češtiny: „V pondělí prdlajs, v úterý prdlajs, ve středu ve čtvrtek
cigaretu. Vypadal zoufale a zanedbaně. prdlajs, v pátek prdlajs, v sobotu prdlajs, v neděli zase prdlajs.“
Měl kapuci, byl zarostlý a do obličeje mu
neviděli. „Už to nevydržím,“ vykřikoval do Za prvního koronového jara minulého roku se pořád ještě občas kdosi
tmy. Paní Urbanová vyšla zpoza komína o cosi pokoušel. Dýdžejové, hudebníci, malíři, divadelníci, básníci — kdy-
a poznala v muži souseda, starého mlá- koli se potkali, hned něco plánovali. Jenže teď už se koronová agónie
dence Kučeru. „Sousedko, vy jste spása,“ táhne druhým rokem a její konec je v nedohlednu. Nikdo proto radši
vykřikl s úlevou. Vyšlo najevo, že progra- neorganizuje koncerty, výstavy ani literární čtení, aby je nemusel zase
mátor Kučera si takto krátil povinnou ka- pořád dokola rušit. Z kamaráda, před rokem čerstvě nezaměstnaného
ranténu, protože život starého mládence dýdžeje, se mezitím stal vážený a vyhledávaný žižkovský instalatér, kariéru
ve dvougarsoniéře s matkou je prostě ne- v kultuře uložil prozatím k ledu. Hudebníka B., který nás už před půl ro-
snesitelný. Od té doby chodil do skončení kem strašil na potkání, že si hodí mašli, jestli korona potrvá ještě o týden
karantény po střeše i s panem Urbanem dýl, dlouho nikdo neviděl živého. Neoběsil se, to ne. Jen už všechny své
a vášnivě diskutovali. Záhy totiž objevi- hudební projekty „věší výhradně na síť“. V poslední esemesce, kterou ně-
li společnou zálibu v surrealismu. Paní komu napsal, nám dal na vědomí, že ho lidé a další trojrozměrné bytosti
Urbanová pak vzala sousedovu nesnesi- zajímají čím dál tím míň.
telnou situaci do svých rukou a seznámila
ho s ovdovělou sestřenicí Marií z ulice Na Nakonec na procházce potkávám známého, který měl před koronou
Chmelnici. Soudě podle Kučerova upra- vždycky přehled o tom, co se kde na Žižkově děje. Potvrzuje mé obavy.
venějšího zevnějšku se jejich vztah vyvíjí Nic, co by se dalo označit za kulturu, za živou žižkovskou kulturu, na kte-
slibně. rou jsem se ho explicitně zeptal, poslední dobou nezaznamenal. „Viděl
jsem akorát strašidlo. Několikrát. Jestli se to teda dá označit za kultu-
ru. Ale stalo se to na Žižkově a je jako živý, přísahám.“ Kategorie žižkov-
Obrněnec ské kultury je jak známo skutečně hodně pružná a vejde se do ní lec-
cos. „Přestěhoval jsem se nedávno na dolní Žižkov. Starej barák až pod
žižkovský Vítkovem. A hned první noc cítím, jak mě něco tahá za ruku. Ale nebylo
to strašidelný, spíš takový milý. Jako když tě za ruku chytne malý dítě.
Občas se to opakuje, ale nic víc. Nejdřív jsem z toho byl mimo. Ale paní
Entomolog dr. Bílek učinil v obtížně pří- od vedle to na mně poznala. ‚Už byl u vás, že jo? Jak na vás koukám, už
stupném terénu na jihozápadní straně jste se určitě seznámili,‘ oslovila mě jednou na chodbě zničehonic. ‚Chytil
Vrchu sv. Kříže unikátní objev: Nosoderma vás za ruku, v noci, že jo? Ale není se čeho bát, on nás tu navštěvuje
diabolicum. „V těchto zeměpisných šíř- všechny. To je prostě náš Mireček.‘“
kách něco naprosto nevídaného! Chtěl
jsem ho učinit součástí kolosální sbír- Chvíli dumám, jestli mám kamarádovi závidět, že mají aspoň v baráku
ky našeho ústavu, ale ohnul jsem o něj strašidlo, když se teď nemůže ani do kina. Kdoví kolik takových strašidel
špendlík.“ Brouk dosud neměl český ná- na Žižkově může celkem být, říkám si. „Hele, a nebydlí u vás v domě B.?“
zev, a Bílek proto nelenil: obrněnec žižkov- napadne mě. „Víš, ten hudebník, teda — před koronou tady hrával po
ský. „Můžete po něm dupat, přejet ho au- všech hospodách...“
tem, a on se jen směje. Není náhoda, že
po západním pobřeží Spojených států se „Jo, ten bydlí u nás ve vchodě, někde v garsonce nahoře. Sám. Teda sám.
objevil právě tady,“ dodal radostný Bílek. Sám s Mirečkem, tak jako my všichni!“
— 26