Page 30 - Chytrý zpravodaj - Praha 15 06/2022

VOLNÝ ČAS

Knihy Toulání s dětmi Prahou 15 a Putování s dětmi
Kousek prostoru v Hlasateli i v letošním roce
věnujeme dětem. Prahou 15 jsou k zakoupení v recepci ÚMČ Praha 15,
Boloňská 478/1, každá za 200 Kč a jako bonus navíc
OKÉNKO Doufáme, že jim příběhy a omalovánky je připraveno i pexeso. Knížky už se těší na své
PRO DĚTI přinesou radost a zábavu. čtenáře.
Děti, hurá do toho…

Příběh kronikáře Když se Vojta přestal třást strachy, oklepal se, v pohádkách bývá, pro dceru si představoval
očistil si kalhoty a vydal se na další cestu. Šel, jiného ženicha, nejlépe mlynáře, který by ho
První dochovaná písemná zmínka o Hostivaři šel, pořád šel, až uslyšel kostelní zvony. Bim bam, na stará kolena zastal ve mlýně. Mlynář hartusil,
pochází z Kosmovy kroniky. Tuto první českou znělo do okolí, zrovna vyzvánělo poledne. Vojta Vojtovi spílal, lomil rukama, pak bědoval, bouchal
kroniku sepsal ve 12. století v latině, v jazyce šel za tím zvoněním, až došel k faře a zaklepal pěstí do stolu, přivolával hromy blesky. Nakonec
tehdejších vzdělanců, kronikář Kosmas. Po něm na její dveře. Místní pan farář byl velice laskavý se trochu uklidnil, a když viděl, že se Marušce
přišlo mnoho dalších kronikářů, kteří sepisovali starý pán, a když si vyposlechl Vojtův příběh, po tvářích koulejí slzy jako hrachy, připustil, že by
a stále sepisují události do kronik národních, nabídl mu střechu nad hlavou. Dokonce i brko tedy Vojta mohl k němu do učení.
klášterních, školních, spolkových, ale i obecních mu zajistil, a tak už nic nestálo v cestě tomu, aby
a městských. I naše městská část má svou měla Hostivař svého kronikáře. Vojta se snažil, moc se snažil. Mlynářské
kroniku. řemeslo se mu zalíbilo. Mlynář ocenil jeho píli
Po nějakém čase už Vojtěch poznal všechny místní a pracovitost. Nakonec svolil ke svatbě a dal
sousedy, tetičky, strýčky, hospodáře, hospodyně, mladým své požehnání. To bylo radosti! Začaly
selky, děti i psy. Všiml si také jedné krásné a milé přípravy na veselku, peklo se, vařilo a smažilo.
dívky Marušky, která chodila prát prádlo k Botiči. O té velké svatbě se ještě dlouho povídalo
Občas se jí Vojta nabídl, že jí pomůže odnést domů v širokém a dalekém okolí.
koš s prádlem. Jindy jí natrhal lesní jahody nebo
zapískal písničku na vrbovou píšťalku. No, a když Z pečlivého kronikáře se stal poctivý mlynář
se scházeli už nějaký ten pátek, požádal Vojta a z Marušky panímáma. Za krátký čas začalo
Marušku o ruku. Maruška se začervenala jako kolem mlýna běhat plno dětí a bylo tam živo
rajské jablíčko, ale nakonec špitla: „Ano.“ Nabídku a veselo. Když se Vojtovi podařilo vyšetřit trochu
k sňatku přijala moc ráda, protože se jí urostlý času, sedl si večer při svíčce a dál zapisoval, co
a světaznalý Vojta líbil. nového se ve vsi událo.
A to už je konec, slyšíte ten zvonec?
Jenže, ono to nebylo tak jednoduché, jak by se
mohlo zdát optikou dnešní doby. Otec dívenky Pavlína Nejedlíková
byl mlynář, vážený občan Hostivaře, a jak to tak
Bylo nebylo, před několika sty lety žil kronikář,
říkejme mu třeba Vojtěch. Chodil po světě
a zapisoval, kde se co šustlo. Vyptával se
místních lidí na zajímavé a důležité události,
které pak zapisoval do své knihy pro budoucí
generace, aby se nezapomnělo, jaký svět byl
v jeho době. S sebou nosil husí brko a kalamář,
který si plnil inkoustem. Jednou ale, takhle
po dešti to bylo, Vojtěch uklouzl po bahně. Stoupl
a šup, jel jak namydlený blesk a volal: „Saprlote,
krusišpísek, jau.“ Natloukl si zadnici, a co čert
nechtěl, ještě si zlomil brk na psaní. Zrovna si
nutně potřeboval zapsat informaci, že počasí
tohoto roku nestálo za nic, a nebylo čím. Nevadí,
řekl si Vojta, protože zahlédl husu, která si to
štrádovala tichou návsí asi někam k rybníku.
Rozběhl se za tím opeřencem, aby mu vytrhl
potřebný brk, ale husa začala utíkat a kejhat, jako
by ji na nože brali. Uviděla to hospodyně, vzala
smeták a pustila se do Vojty hlava nehlava. To
bylo ran jako o posvícení.
Vojta: „Jau, au, né, to to bolí.“

Hospodyně: „Já ti dám, ty neřáde, zloději
zlodějská, táhni, odkud jsi přišel.“ Jé, ta mu jich
nandala na hřbet, požehnaně. Vojta utíkal, co
mu nohy stačily. Zastavil se až u hlubokého lesa
Bosákovníku, kde se schoval do hustého křoví.
Seděl tam schoulený a ani nedutal. Naštěstí se
za ním hospodyně dlouho nehnala, nebyla už
nejmladší, tak jí asi došel dech.

30 HLASATEL 6