Page 16 - Chytrý Zpravodaj - Nový Knín březen 2021

NOVOKNÍNSKÝ ZPRAVODAJ 3 / 2021

Právě proto, že nás zavádí do oněch starších dob. Pro mě relativně nedáv-
ných, i když pro někoho to vypadá skoro jako pravěk.
Ještě v 70. letech se veřejný vodovod nacházel jen v malé části města.
A zdaleka ne každý dům měl svou studnu. A mezi ta stavení, odkud to neby-
lo ke studni právě nejblíž, patřilo i stavení, kam jsme se přestěhovali v roce
1967. A to platilo i o našich nejbližších sousedech – to se začalo měnit až po-
stupně. A tak jsme pro pitnou vodu chodili přes Kocábu až k pumpě v sou-
sedství tehdejšího domu pana Ureše, vedoucího kina. Vždy, když došla, jsme
pro ni šli se dvěma vědry, napumpovali ji – a pak s ní zase po (tehdy patřičně
vetché) lávce přes Kocábu domů. Vědra byla postavena v síni, a odtud jsme
brali vodu na pití. Pro užitkovou vodu jsme to měli blíž – tu jsme nabírali
v tehdy ještě existujícím náhonu k Brunclíkovu mlýnu. Teplá voda na mytí
se brala z velkého hrnce, který za tím účelem trvale stál na plotně, na níž se
i vařilo. To, že o nějakém každodenním sprchování nemohla být řeč, je snad
jasné, mýt jsme se museli v plechovém lavoru. Nejdřív horní část těla, pak se
umyvadlo sundalo na podlahu ke gauči a umyly se nohy. Večer co večer. Prá-
vě s výjimkou soboty.
To jsme se totiž koupali – a jak vtip v úvodu naznačuje, bylo to tak zavede-
no i v mnoha dalších rodinách. Důvod? Být vzorně čistí v neděli do kostela.
Koneckonců tam běžný návštěvník žádnou velkou fyzickou námahu vyvíjet
nemusí, takže se moc nezapotí: v katolickém kostele jsou to zpravidla přesu-
ny mezi sedem, stojem a klekem, v evangelických kostelích můžeme větši-
nou vynechat i ten klek. A protože se v neděli nekonala ani jiná fyzicky ná-
ročná práce, člověk tak zůstal vcelku čistý a nezpocený i do pondělka – v ne-
děli navečer stačilo jen trochu se opláchnout.
A zůstalo to tak zvykem i v těch rodinách, které – ať kvůli obavám z ústr-
ků ze strany tehdejšího režimu, nebo z opravdu upřímného přesvědčení –
návštěvy této budovy vypustily ze svého pravidelného programu.
Ono totiž připravit takové sobotní koupání nebylo tehdy až tak jednodu-
ché. Například u nás se prádelna nacházela na jihozápadním konci dodnes
protáhlého stavení a z obytných místností byla přístupná jen přes dvůr.
Voda na praní se brala z náhonu, později, když už jsme měli studnu, z ní. Do-
jít k pumpě, napumpovat vodu do vědra, odnést do kotle v prádelně a znovu
a znovu do jeho naplnění. A po ohřátí přenést do vany – a konečně bylo mož-
no se aspoň jednou za týden vykoupat. A to ještě tak, že se nás v jedné vodě
koupalo postupně několik, protože kapacita prádelního kotle samozřejmě
nebyla neomezená. A podobně na tom byla spousta dalších rodin. Pravda,
v těch 60. a 70. letech 20. století se to už postupně měnilo, ale těsně po válce
se to týkalo – troufám si říci – většiny domácností.
V té době samozřejmě nebyly obvyklé ani automatické pračky. To v čem se
pralo, byla vcelku jednoúčelová zařízení. Takže prádlo se máchalo a ždíma-
lo zvlášť. Šťastnější byli ti, kdo žili blíž řeky, ti máchali samozřejmě tam. Do-

16