Page 21 - Chytrý zpravodaj - Ralsko č. 4 2021

prosinec 2021 MC INFORMUJE

30. výročí návratu volyňských Čechů do Č.R.

Plynou roky, desetiletí. Vše časem končí a upadá
do zapomnění. Už dávno odešli na věčnost naši
předkové, kteří přicestovali na Ukrajinu kvůli hledání
lepšího osudu. Nemáme právo na všechno zapom-
enout. Kdo to vlastně volyňští Češi jsou?

Ve druhé polovině 19. st. v létech 1868 až 1880 v
českých zemích pod vládou Rakousko – Uherska byl
pociťován velký nedostatek zemědělské půdy, těžké
životní podmínky. S velikou radostí uvítali Češi návrh
Alexandra II. přestěhovat se do Ruska, kde bylo velké množství nevyužité zemědělské půdy. Češi se v první řadě
zajímali o Volyňskou gubernií, která bezprostředně sousedila s Rakousko – Uherském. Car Alexandr II. poskytl
Čechům některá privilegia: právo na koupí levné půdy a zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, na
vlastní samosprávu a náboženskou svobodu, osvobození od vojenské povinnosti na 25 let a od daní z pozemků.

Některé vesnice byly zakládány „na zelené louce,“ jiné se nacházely při ukrajinských vesnicích, kde tvořily míst-
ní části s původním názvem vesnice, který byl doplněn přídomkem „český“ (např. České Noviny, Český Malín).
Začátek hospodaření byl velmi složitý. Všichni se soustředili hlavně na výstavbu bydlení. Byli spokojení, že mají
dostatek půdy, kterou mohli obdělávat a tím pádem počítat s lepším životem do budoucna. Kromě zemědělství se
začali čeští přistěhovalci zabývat i dalšími činnostmi, jako byl průmysl, obchod a řemesla. Českým kapitálem byly
založeny strojírny, pivovary,

mlýny, cementárny, apod. V obcích byly zakládány školy, kostely, knihovny, vzkvétal kulturní a spolkový život.
Čeští přistěhovalci podstatnou mírou přispěli ke zvýšení hospodářské a kulturní úrovně v osazených územích. Za
těchto podmínek se žilo poměrně dobře, ale trvalo to do r.1878. Po zavraždění cara Alexandra II. usedl na trůn jeho
syn car Alexandr III. Netrvala dlouho, po zranění zemřel. V r.1894 na ruský trůn usedl jeho mladší bratr Mikuláš II.
Jeho manželka, holandská princezna z rodiny evangelistů, žádala svobodu náboženského vyznání pro všechny,
právo volně kupovat pozemky a stejná práva pro cizince a místní obyvatelstvo. V té době se na Volyni již poměrně
rozšířilo pěstování chmele a také začali přemýšlet o vzdělání.
Po vypuknutí první světové války bojovali volyňští Češi jako příslušníci ruské armády v tzv. České družině, která
se později stala zárodkem českých legií v Rusku. Aktivně se zapojili i do druhé světové války, zažili stalinské rep-
rese, vysidlování gulagy, kolektivizaci i ukrajinský nacionalismus. V rámci 1. československého armádního sboru
vstupovali do jeho řad a osvobozovali Československo.

Po osvobození Československa zůstali Volyňští Češi, kteří byli příslušníky čs. armády, dislokováni v Žatci. Po válce
se otevřely dveře reemigraci Volyňských Čechů do Československa na základě mezistátní dohody. První transport
byl v Žatci uvítán počátkem roku 1947, přičemž do Československa začali přijíždět nejen ti, kteří žili v SSSR, ale
i ti, kteří se vraceli z nucených prací na bývalém území Třetí říše. Celkem se jednalo o zhruba 40 tisíc osob. Většina
z nich byla usídlena na území, která byli nuceni opustit Sudetští Němci.

Někteří Volyňští Češi zůstali z vlastních rozhodnutí v Sovětském svazu i po skončení druhé světové války.
Před třiceti lety se začala reemigrace rodin českého původu z oblasti postižené následky havárie Černobylské
atomové elektrárny do vlasti svých předků.

Dne 26. dubna 1986 došlo k výbuchu a zničení čtvrtého reaktoru Černobylské atomové elektrárny. Nejvíce
utrpěly regiony, které jsou v bezprostřední blízkosti Černobylské jaderné elektrárny: severní regiony Žitomírské,
Kyjevské oblasti Ukrajiny a Gomelská oblast v Bělorusku. Díky skupině lidi, které se osobně přes velvyslanectví
Československé federativní republiky v Moskvě domohli přijetí u prezidenta Václava Havla, který byl v té době na
pracovní návštěvě v Moskvě, a podali mu žádost o přesídlení občanů české národnosti do země svých prarodičů.

21