Page 5 - Chytrý zpravodaj - Markvartovice 02/2025

ŽIjí mezi námi

Pro našince je to chaos doprovázený neustálým troubením a přitom
ohleduplností. Gradovalo to na křižovatkách bez semaforů, kde se
mísí rikši, mopedy, auta a chodci. Marně se snažíte pochopit systém.
Kvalita asfaltu byla dobrá, jen mimo město bylo přehnané množství
retardérů. Jeden den jsem jich napočítal sto padesát! Večer jsem pak
měl žaludek naruby.
Ve školách nás vždy čekalo srdečné přivítání. Žáci byli mnohdy už
u brány nastoupeni ve špalírech, do taktu vyhrávala kapela, vyšňoře-
né holčičky na nás při průchodu házely květiny z košíčků. Počet dětí
ve třídách se někdy blížil k šedesáti. Všechny v uniformách a hezky
upravené. Mobily ve škole nejsou povoleny. Třídy byly vybavené jako
u nás před padesáti lety. A stejná byla i kázeň. Autorita učitelů byla
zřejmá. Pedagogové s žáky hodně komunikovali. Výuka nebyla jen
o znalostech, ale také o formování k hodnotám. Například v jedné
třídě se učitel svých studentů ptá: „Co je důležitější? Peníze nebo lás-
ka?“ A celá třída sborově a naplno odpoví: „Láska!“ Vyučování probíhá
i v sobotu, ale jen do poledne. Děti měly pro nás vždy připravené vy-
stoupení v nějakém sále. Nejkrásnější byli ti, co měli tradiční oblečení,
nádherné ozdoby, líčení a tančili na indickou hudbu.
Pro české dárce jsem natočil spoustu rozhovorů s žáky a studenty.
V něm děti povídaly o sobě a rodině, co prožívají, a děkovaly svému
dárci. Roztomilé bylo pozorovat ty nejmenší, krásné děti s velkýma
tmavýma očima. Zajímavé bylo sledovat, jak venku trpělivě čekají na
svou porci oběda. A pak baští na zemi. Indové jedí převážně rukou.
Pravou, ta je vyhrazená na čisté činnosti. Říkají, že jídlo se má vychut-
nat všemi smysly, tedy také hmatem. Také jsme se sešli s řadou úspěš-
ných absolventů, ze kterých jsou dnes učitelé, inženýři, zdravotníci
a kněží. Ale také švadlenky a profesionální šoféři.
Jednou z výrazných absolventek programu byla Judie – stále usmě-
vavá žena je dnes učitelkou angličtiny, tance a zpěvu a předává ra-
dost a sebevědomí další generaci. Měli jsme také možnost navštívit
její obydlí. Tam mě silně zasáhlo setkání s její umírající babičkou, nad
kterou byl obraz Kristovy zmučené tváře. Indický kněz z naší výpravy
jí udělil pomazání nemocných.
Nejen ve školách, ale i na ulicích jsme potkávali usměvavé tváře
ochotné se dívat do objektivu. Ženy jsou vždy elegantně oblečeny
v sárí, šaty jsou vstupenkou do společnosti i pro lidi ze slumu. Skútr je
nejdostupnější vozidlo – nebylo výjimkou na něm vidět čtyřčlennou
rodinu – táta řídí, před ním chlapeček, za ním dcera a posádku „jistí“
vzadu máma sedíce bokem. Helmu má ale jen řidič.

Překvapilo mě množství pěkných kostelů a také zbožnost lidí – v zemi
je přitom asi 2 % křesťanů. Soužití lidí různých náboženství se nám
jevilo jako nekonfliktní. V muslimských čtvrtích nám místní doporučili
nenatáčet. V Indii je častý problém dětských sňatků. Týká se to chu-
dých, méně vzdělaných hinduistických a muslimských rodin. Navští-
vili jsme jedno sociální zařízení pro takto zneužívané dívky ve věku
12–18 let. Jejich posttraumatickou péči zajišťují řádové sestry.
rita podporuje také nákladnou léčbu dětí – v Indii není „naše“ zdra-
Speciální škola pro postižené děti mi připomněla, že každé zdravé votní pojištění. Díky tomu se léčí např. Nikitha a Rudolf z leukémie,
dítě je vlastně zázrak. Bylo znát, že každé dítě potřebuje cítit lásku. Dhanush má za sebou operaci páteře. V Karadi jsme natáčeli žehnání
A každé objetí obohatilo obě strany… základního kamene pro školu s deseti třídami. Bude spolufinancová-

Natáčeli jsme také, jak se žije slumu – pronájem v malé místnosti, do na z výnosu Tříkrálové sbírky.
které zatéká, po bocích jsou dvě metrové nudle, z nichž jedna slouží Zakládající člen projektu Adopce, pětaosmdesátiletý emeritní arcibis-
jako kuchyně a druhá jako takové WC a koupelna dohromady. Elektři- kup otec Bernard nám řekl: „Když se přestaneme příliš zabývat sami
nu a vodu mají k dispozici jen pár hodin za den, vaří na plynu v lahvích sebou, otevírá se nám najednou úžasný prostor pro potřeby ostat-
a za tohle platí nájem 8 000 rupií, tedy 2 300 Kč. Rodinný příjem je ních“. Podpora vzdělání nestojí na české poměry příliš, ale zásadně to
přitom 12 000 rupií. někomu změní život. Radostné je pak pozorovat jeho rozvoj díky do-
pisům, které k nám pravidelně přicházejí. A kdoví, třeba se nám jed-
A z těch pozitivních věcí – nabíjela nás dětská radost a vděčnost za nou investované peníze vrátí v podobě indických pečovatelů, učitelů,
jakýkoli podnět. Učili jsme je třeba naše ahoj, povídali si o Pražském řemeslníků a kněží, kteří u nás najdou uplatnění.
Jezulátku nebo zpívali píseň Okolo Hradce. Viděl jsem školní autobus
zaplacený od nás, školící centrum pro řidiče či návrhářky oděvů. Cha- Text a foto: Martin Šoltys

5