Page 18 - Chytrý zpravodaj - Železná Ruda 01 2022

Železnorudský zpravodaj 1/2022 strana 18
BÁJEČNÉ DĚTSTVÍ V ŽELEZNÉ RUDĚ – část IX.

V dnešním vyprávění se, milí čtenáři, dočtete o novém přírůstku do Rezkovy rodiny, ale také o tom,
jak malý Václav pomáhal tatínkovi stavět chatu!

Psal se rok 1953 a já jsem chodil do šesté třídy, když se dne 8. března narodila má mladší sestřička Jarmilka. Pamatuji si jako by to bylo
dnes. V tu dobu bylo opravdu hodně sněhu. Myslím, že byla právě neděle, protože já ani Evka jsme nešli do školy a táta také zůstal
doma. Hned po snídani jsme byli vystrčeni ven na mráz. Ve vzduchu viselo něco neobvyklého, to všichni cítili již od rána…
Šli jsme s Evinou lyžovat na loučku u Rubášů, moc nám to nejezdilo – sníh byl čerstvý a neuježděný. Po hodině jsme
chtěli jít zmrzlí domů. Jenže jsme nepochodili. Když jsme se blížili (či spíše kradli) k zadnímu vchodu, spatřili jsme, kterak
k našemu vchodu kvačí rychlým krokem pan doktor Valta s kufříkem. Bleskurychle jsem vyhodnotil jako starší bratr situaci a shledal ji
natolik závažnou, že jsem zavelel zpět na lyže. Tam jsme se museli uměle zahřívat rychlým pohybem z kopce do kopce až do poledne,
kdy pro nás přišla babička s otázkou, zda toho již nemáme dost, a že doma nás čeká překvapení!
Lyžování jsme měli s Evinou již opravdu dost, tak jsme před babičkou utíkali juknout na to překvapení.
To překvapeníčko jménem Jarmilka jsme směli shlédnout již vykoupané, v zavinovačce a učesané, které nám přinesl šťastný taťka
ukázat do obýváku zároveň se zprávou, že maminka je zcela v pořádku a pozdravuje nás všechny…
Radost byla veliká tím spíše, že maminka byla již starší rodičkou po čyřicítce a trochu se bála.
Táta potom vyprávěl příhodu, která všem přítomným naladila tváře k širokému úsměvu. Prý ve chvíli, kdy se pan doktor Valta chystal
k mytí rukou, ozval se domovní zvonek. Otec zrovinka odskočil do sklepa pro dříví, a tak šel otevřít pan doktor. Za dveřmi stály
dvě soudružky, prý ze Svazu žen, a jestli by si maminka nechtěla dát nějaký socialistický závazek k MDŽ! Pan doktor rázně odvětil
s namydlenýma rukama, že: „závazek tohoto domu se právě plní a dopřejí-li rodičce laskavě trochu klidu, bude v termínu splněn.
Na shledanou…!“
Obě dámy byly tedy také namydlené a pak se zřejmě rozpustily v ulicích, neboť pochopily. Byly to přece jenom asi
inteligentní bytosti…
Brzy nastalo jaro, obě Jarmilky dobře prospívaly díky vydatné stravě i čerstvému šumavskému povětří. Maminka měla volno ze školy
až do září, s péčí o malou Jarmilku jí pomáhala babička, která se u nás opět zabydlela.
Občas se objevil také děda Gusta, který z Plzně vozil zprávy, které v Rudě nebyly k dostání, a také maso, které bylo též nedostatkové.

Otec zatím spřádal plány na stavbu naší chaty v Předenicích. Plány a stavební povolení již měl zajištěny již dříve od místního stavaře
pana Potužníka.
A jakmile slezl sníh, soused tesař pan Rubáš započal sestavovat na zahradě kostru chaty, potom krovy atd., a vše označil tak, aby se chata
dala na určeném místě snadno sestavit.
Já s otcem jsme již v dubnu zajížděli do Předenic připravovat základy. Doprava však nebyla jednoduchá.
Vlakem přes Klatovy do Přeštic, kde měl taťka u hodného pana výpravčího uschováno kolo. Naložil mne na rám a vezl mě takto celou
osmikilometrovou „štreku“ až na chatu, a na druhý den zase zpět. Když to zpětně uvážím, musel být v té době v plné kondici. To moje
zadnice, jak jsem seznal, byla po těchto tátových výkonech „nadranc“. Nic jsem však neříkal, protože mě to jednak bavilo, jednak jsem
mohl být užitečný a za třetí obojí dohromady.

Vozil jsem kolečkem písek, složený pod kopcem u Klímů (po troškách), míchal jsem tátovi maltu a přibližoval věci vzdálené.
Prostě klasická práce přidavače.
Práce šly tátovi i mně (při vší skromnosti) dobře od ruky, proto již koncem května byly základy včetně podezdívky hotovy a mohlo
se začít s vlastní stavbou naší chatičky o půdorysu pět krát čtyři metry, s malou ložnicí v podkroví.
Kostra chaty byla naložena na nákladní automobil značky RN, zapůjčeným lesní správou i s řidičem a v sobotu po Medardu časně ráno
expedice „Předenice“ vyrazila ve složení: pan Rubáš, pan řidič a pantáta. Mne bohužel nevzali, nevešel bych se do kabiny. Škoda – těšil
jsem se. Nicméně výprava se vrátila v neděli v podvečer s tím, že CHATA STOJÍ!… Tedy zatím pouhá kostra z trámů včetně krovů.
Když jsem přijel opět po týdnu na místo, ohromilo mě zjištění, jak obrovská je ta stavba a jak malý kousek zbyl z dědovy zahrádky.
Sám pro sebe jsem si to zdůvodnil tak, že dědovi ubude alespoň kus práce a že je lépe mít vlastní chatu, nežli záhon lilií a tři břízy.

Táta se opravdu činil na úkor své vlastní železnorudské zahrádky. Na tu měl čas pouze v týdnu po pracovní době. Považte - všechno
si dělal sám bez cizí pomoci. Obíjení prkny z obou stran, uvnitř pak přibíjení nepoddajného rákosu, vně nepískované lepenky. Prkna
střechy včetně lepenky, podlaha. Pouze na vnější krytinu z eternitu byl povolán šikovný pokrývač ze Snopoušov. Pozoroval jsem jej
s úžasem, ruce mu jen hrály. Zjistil jsem, kterak se zakládá střecha či svislé stěny a jak postupovat při kladení eternitových šablon.
Opět bylo za víkend hotovo a chata byla pod střechou!!! Nestihla se pouze zadní stěna k lesu. Té jsem se později ujal sám, využívaje
nabytých zkušeností a odkoukaných pokrývačských „fíglů“.
Šlo mi to dost těžko, štít chaty je vysoký šest metrů, stěna svislá, a navíc zbylé šablony byly již přebrané s ulámanými rohy nebo jinak
poškozené. Musel jsem je všelijak otáčet z líce na rub, aby pasovaly. Apropos, zkoušeli jste někdy do eternitu udělat díru pro hřebík?
Vyvrtat nelze – eternit praskne. Pravý pokrývač má na opačném konci kladívka jakýsi sekáč, kterým se žádaný otvor vysekne, trefíte-li
ovšem správné místo. Zkusil jsem si z hřebíku č. 150 vybrousit přípravek podobný sekáči, což se mi nakonec povedlo, fungovalo to a mohl
jsem pokračovat. Nakonec jsem celou zadní stěnu úspěšně dokončil a nezbyla mi ani jedna šablona, pouze pár nepoužitelných střepů.