Page 36 - Chytrý zpravodaj - Troubsko 06/2024

FEJETON

Domácí archeologie

Archeologie (z řečtiny: αρχαίος (archaios) = starý, λόγος (logos) = slovo, řeč) je věda studující minulé lidské společnosti
prostřednictvím archeologických pramenů. Zdroj: Wikipedia
Kdysi jsem poslouchal v rozhlase vyprávění archeologa o tom, že je dnes schopen najít v zemi důlek, který si syn lovce
mamutů udělal do hlíny patou. Každý rozumný člověk ví, že je to nadsázka, že pan archeolog tím chtěl naznačit, jak je
dnešní věda schopna odhalit mnohá tajemství našich předků i jen z náznaků zvlnění krajiny. Vždyť kde by se pod vrstvou
asfaltu, pod hladinou přehrady či pod tisíckrát převrácenou hlínou pole mohl nalézt důlek pro hráče prakuliček, že. Pro nás
laiky je ale fascinující, kterak se místo zevšednělé naší každodenností promění v něco docela jiného tím, že nám archeologie
poodhalí minulost. Nehledě na to, že lze nalézt i poklad. O tom by mohly vyprávět zástupy amatérských hledačů kovů. Tím
ovšem nemyslím ty, kteří sbírají poklopy od kanálů.
Troubsko se rozkládá v místě osídleném už od neolitu. Na procházce s pejskem přes pole jsem v předjaří často nalezl
nějaký ten keramický střep, když jej tající sníh očistil od hlíny. V okolí bylo odkryto nejedno naleziště pravěkých artefaktů.
Je velmi vzrušující nacházet něco, co bylo dlouhá léta skryto lidským zrakům. Tuhle jsem demontoval v Litomyšli kaš-
ničku a hle: pod vrstvou hlíny se ukrývaly dva stupně! Celé nádvoří bylo tedy původně o dobrých třicet pět centimetrů níž!
Rázem se pohled na přilehlou budovu mění.
Já jsem však objevil i jiný druh archeologie. Před lety jsem škrábal starou malbu v jednom z pokojů. No to bylo překva-
pení! Nejdříve se pod zažloutlým nátěrem objevil stříbrný váleček, pak tmavě modrá a nakonec hnědá. Tuhle výmalbu si
určitě nepamatuji, jen mně z toho vyplynulo, že si moji předkové zřejmě navozovali pocity z jeskyně, v které je bezpečno.
Ale možná to byla jenom tehdejší móda.
Dalším místem pro domácí archeologii je půda. Na to už mám vzpomínky z dětství. Jak tajemné bylo vlézt na tmavou, za-
prášenou a sluncem rozpálenou půdu dřevěnými dvířky se závoji pavučin a mezi starou slámou se prohrabovat odloženými
věcmi, žasnout nad barvami a materiály, začíst se do novin z doby druhé světové války. Také tam ale bylo trochu propálené
koleno kouřovodu od kamen, staré dřevěné lyže s kapkou na špičce a koženými ztvrdlými řemínky, noční stolek a kočičí pe-
lech s koťaty. Koťata se rozdala, ale kam se poděly všechny ostatní věci, to už dnes neví nikdo. Jak se náš domeček opravoval
a přestavoval, věcí z minulosti ubývalo, my, potomci domkářů, nemáme bohužel žádnou stodolu, kam by se ty krámy vešly
a kam by se s nimi člověk mohl chodit pozdravit a polaskat.
Ale ještě je jedno místo domácí archeologie: zahrada. Tam se dá najít věcí! Když pominu keramické a skleněné střepy,
vykopal jsem na zahradě ostré náboje do pušky (údajně tu měla německá armáda zákop), poklop od obrněného vozidla
zvaného Hakl, nefunkční studnu a fůru polámaných cihel, co nám sem navezli sousedi, když tu nikdo nebydlel. V záhonku
jsem nalezl autíčko na setrvačník, kovové části byly zrezivělé, ale karoserie z plastu držela. Ještě ho mám schované. Dále
jsem našel klíč, spoustu knoflíků, hrnek bez ucha a hliníkový pětadvacetník.
Jsou věci, které je nám líto vyhodit. Odnesou se na půdu, do garáže, do dílny, nahoru na polici, někdy dolů do skříně
a sem tam taky pod postel. Všichni jsme již udělali tu zkušenost, že je překládáme z místa na místo a nakonec při velkém
úklidu je po letech vyhodíme. Vzápětí zjistíme, asi po pěti dnech, to je inkubační doba, že právě ta věc by se nám hodila.
Občas proběhne ve zpravodajstvích informace, že ve stodole se našel automobil, jehož cena dnes překračuje cenu páru let
pěkného živobytí a k tomu dvou cest kolem světa. A tak když člověk vyhazuje starý mobilní telefon, může se stát, že za ně-
jaký čas bude mít cenu alespoň dvou let platby daně z nemovitosti.
Píšete si deník? Já ne. Tedy, zkoušel jsem to kdysi, nebyl jsem ale nikdy schopen zapisovat si nepřetržitě každý den a navíc
si to po sobě číst. Raději si schovávám hmotné záznamy. Třeba vstupenku do divadla, do kina. Program koncertu. Dopis,
pohlednici, ale to už se dnes moc neposílá, takže to tolik místa nezabere. Ukládám si ty věci a jednou za čas si bedýnku
otevřu a probírám se jí. A tak mně došlo, že vlastně dělám patou do hlíny důlek, podle kterého po čase sám zjišťuji, co se
mně líbilo, jak jsem v minulosti žil. Taková další tvář domácí archeologie. Jednou, třeba za dvacet let, bude někdo číst tenhle
fejeton a pomyslí si: To jsou ale stará slova! Tak se čiňme, ať mají budoucí generace co vykopávat!

Přemysl Blažík

36 Troubský hlasatel | červen 2024