Page 37 - Chytrý zpravodaj - Troubsko 03/2025

FEJETON

Už ten první úder nebyl nejlepší, druhým jsem chtěl hřebík trochu srovnat, třetí úder jsem se na poslední chvíli
snažil zadržet a bylo to. Hřebík se ohnul, kladivo se vychýlilo z osy pohybu, zavadilo o prkno a zastavilo se na
hřbetu levé ruky. Nebyla to velká rána, to ne, ale bolelo to. A teď schválně, co si myslíte, že následovalo? Vytažení
ohnutého hřebíku bylo až poslední v pořadí. První byl nepřetržitý proud nadávek, druhé v pořadí bylo uvědomění,
že mluvím, jak mluvím. Třetí byl stud za některá slova. Takže i s vytažením nepovedeného hřebíku také na čtyři
doby. Naštěstí nikdo kolem mne na zahradě nebyl, i když hulákal jsem tak, že se možná na Veselce nebo ve Střelicích
někdo ohlédl. U slepic byl druhý den také plný počet vajec, takže se vlastně nic nestalo. Tak proč jsem z toho měl
takový nedobrý pocit? Vždyť to napětí, způsobené frustrací z vlastní chyby, se tím hlasově jazykovým projevem
opravdu, ale opravdu, snížilo!
A protože se mně nelíbí, že používám sprostá slova, rozhodl jsem se, že pro případ, kdy bych potřeboval klít,
nahradím vulgarity něčím pěkným. Třeba výkřikem: „Štěňátko, štěňátko, růžička!“ Vždyť klení je vlastně takový
automatismus, jde jen o to, naučit se říkat automaticky něco jiného.
Jako děti jsme se ve škole používali pomocné slovo „vole“. Ty vole, já vole, on vole. Vzpomínám si, jak nám
někdo z pedagogů doporučoval, protože si připadal jako na hovězí farmě, že když už tak meleme pantem, mohli
bychom používat nějaká jiná slova, třeba „auto“, „máslo“ a tak podobně. Stalo se středem pobavení, když jeden
spolužák pokusil se tuto metodu aplikovat a vyjádřil se slovy: „Já jsem, máslo… vole, chtěl, ty auto, ty vole… říct…“
Vědom si této potíže, naznal jsem, že je potřeba míti silnou vůli a alespoň zpočátku ovládat své emoce, abych
se mohl soustředit na vytěsnění vulgarit ze svého slovníku. Chce to uvědomění, chce to trénink.
Ovšem někdy nás mohou vulgarity pobavit. Haškův hostinský Palivec, například. Hlášky z různých filmů
(A prší a prší a prší.). V té vtipnosti ztratí se vulgarita onoho výrazu, změní se jeho význam. Významy se mění i s
časem. Kdyby nám někdo řekl, že „Pi*a vyletěla na strom a zazpívala,“ minimálně bychom nechápali, o co řečníkovi
jde. A přitom ten výraz znamenal ve staré češtině sýkorku. „Sýkorka vyletěla na strom a zazpívala,“ opravdu
sprostotou nikoho nepohorší.
Ve slovenštině, tedy v jazyce, který má s naším stejný kořen někdy kolem desátého století, je význam slova
„sprostý“ malinko jiný. Znamená to hloupý, nerozumný, obyčejný, a přísloví „sprostý má šťastie“ neznamená, že
když budu nadávat, vyhraji ve Sportce. Ostatně používalo se v češtině spojení „sprostý lid“ ve smyslu „prostý“.
A výraz „vulgární“ znamená v hrubém překladu „obyčejný“ , „lidový“.
Nějaký čas po těchto úvahách jsem odvážel na kolečkách náklad nastříhaných a nasekaných větví. Objížděl jsem
celý blok domů z Vyšehradu přes Hraničky až na náš pozemek. Mám takovou vyježděnou cestičku, jenže kdo ví jak,
v té rutině jsem nedával pozor, kolo sklouzlo, narazil jsem na cihlu lemující záhonek, kolečka se zvrtla, udeřil jsem
se do kolena a náklad se vysypal do záhonku, a ještě povalil plotek proti slepicím. Nemohu říci, že jsem v rámci
snahy o změny ve svém slovníku dosáhl nějakého velkého úspěchu. Než jsem si uvědomil, co říkám, a nahradil
slova jinými slovy, byl ze mne zase sprosťák. Soused, zaujatý mým hulákáním, jak jsem poskakoval na jedné noze,
jen nechápavě zíral, kterak vykřikuji směrem k záhonu (tedy poté, co jsem si ulevil sprostými slovy) „koťátko,
koťátko, KOŤÁTKO!!!“ Možná si myslel, že mne kousl malý tygr. Teď nevím, jestli je lepší být za sprosťáka, nebo
za blázna.
Takže až budu zase zatloukat hřebíky a zafouká vítr, který můj hřebík ohne, když pak vyřinou se z mých úst
slova, která říkat nechci, jedinou nadějí zůstává, že se dožiji času, kdy ony výrazy nabudou jiného významu.
A úplně poslední útěchou je, že jsem v podstatě lidový.
Slova mají velkou moc. Můžeme jimi potěšit, pobavit, ale i ublížit. To, co říkáme, může svět zlepšit, ale i pokazit.
Tak na sebe buďte hodní, a říkejte si jen hezká slova.
Nejdřív to zvrhlo polívku, Údolí změnilo v horu,
pak vyrazilo dveře z pantů, co všechno ještě změní se?
rozšláplo to konývku Odkoplo pak žebřík dolů
a do kolena koplo Frantu. a z oblohy teď šklebí se.
Z čtverečku je rázem krychle, Stává se to zas a znova,
srdce pláčem usedá. je to věčné prokletí:
Jak běželo kolem rychle, Marné zkoušet chytat slova,
tak to kouslo souseda. když Ti z huby vyletí.
Přemysl Blažík

Troubský hlasatel – březen/duben 2025 37