Page 27 - Chytrý Zpravodaj - Praha 7 Hobulet prosinec 2020

27
26 Archiv Hobulet prosinec 2020 Hobulet prosinec 2020 Archiv 27

Suchánkovo vyprávění obsahuje řadu hu- se, on má ženu a šest dětí! Co tomu říkáš?“ A šéf není nic vidět, a tak ti chlapi, že nemaj kam
morných příběhů se svérázným továrníkem odpovídá: „Co je na tom divnýho? Na to přece koukat, čuměj jenom do práce, to jsou moc dobrý
v hlavní roli. Posuďte sami: nepotřebuje ani ruce, ani nohy!“ vokna!“ Tam působil jako fakturista pražský
To zvláštní nešéfovské vzezření se mu jednou Němec Knauer a ten, že měl pořád žízeň, posílal
Jak to bývá v kancelářích, necháš-li bez dozoru vymstilo. Bylo u nás zvykem, že se došlá pošta si co chvíli pro pivo – až to šéf zakázal: „Tady je
někde tužku, už ti ji někdo „vyvlastní“. Bylo tomu ráno otevřela, k šéfovi sesedli se někteří úředníci kancelář a žádná hospoda!“
tak i mezi námi mladými kolegy, a poněvadž a mistři, a náš korespondent listy předčítal Ale vyprahlý fakturista si věděl rady: z velké
moje ostře ořezané tužky se zvláště těšily této a šéf hned určoval dispozice. I přišel dopis nově pokladny, v níž byly uloženy obchodní knihy,
pozornosti, seřízl jsem jednou spodek tužky do utvořeného rolnického družstva na Berounsku, vystěhoval všecky na pulty a stoly, tajně si dal
plocha a vepsal tam: Ukradeno Suchánkovi. Bylo že se zajímají o parní mlátičku, aby tam někdo přikutálet štěně (malý soudek) piva, schoval je do
to v období dnů Svatojánských, kdy se rok co rok přijel. Vzal si to na starost sám šéf, a když se pokladny a tam pak chodil čepovat.
pořádala ve Stromovce „Hospodářská výstava“, vrátil, kabonil se a na dotaz účetního vyhrkl: Náš šéf vypadal zezadu jako strojnický mistr
na níž jsme samozřejmě mívali velkou expozici „Dejte mi s tím pokoj!“ Za pár dní čte se ráno Černý. Jednou vešel do myšárny, sedl si ke stolu
před průmyslovým palácem. Šéf ohlásil, že tam pošta a korespondent předčítá: a něco kreslil. Knauer vraceje se z dílny, zahlé-
jde, ale od dveří se vrací a povídá: „Pučte mi „Dovolujeme si ctěnou firmu upozornit, že se tu dl široká záda mistrova, pokročil k pokladně,
někdo plavajz!“ Skočím a podám mu svou tužku. v kraji potlouká špinavé a huhňavé individuum, natočil 2 džbánky, s jedním přistoupil k mistrovi
K poledni se šéf vrací, hodí mi tužku na stůl a po- které se vydává za továrníka Reissen-“ „Zatracený a plácnuv ho pádně do zad, houknul: „Tu maj,
vídá svým suchým humorem: „Podívejte, to jsem pitomci,“ zahřmí šéf, vytrhne mu dopis a roztrhá majstr, spláchnou ten hic.“ Ale div džbánek neu-
si s tím vaším plavajzem usek’ pořádnou ostudu: ho, zatím ostatní mají co dělat, aby ututlali smích. pustil, když se „majstr“ obrátil. Dopálen vešel šéf
1 přijde ke mně Křižík, esli nemám tužku, já mu ji Dopis pak vylovil účetní, rozjel se tam sám, vše do hořejší kanceláře a rozkázal: „Tomu vožralý-
podám a on povídá: Člověče, to už jste to dopra- vysvětlil, obchod s družstvem šťastně uzavřel – mu Němčourovi dáte vejpověď, ať si jde chlastat
coval tak daleko, že kradete tužky Suchánkovi!?“ a přivezl dokonce šéfovi omluvný dopis. jinam, já tu takový prase nestrpím!“
Přes dvůr v zadním traktu továrny byla tech-
Paní šéfová prohlíží Wiener Illustrierte nická kancelář, tak zvaná myšárna, jež neměla V příštím čísle budeme v listování vzpomín-
Zeitung (tehdejší bulvární časopis – pozn. aut.)
Autorem vzpomínek je Józa Suchánek Relativně krátké dějiny moderní Prahy 7 do značné a pojednou s velkým podivem praví: „Podívej se, postranních oken, nýbrž jenom nástropní. Když kami Józy Suchánka na dění v továrně na
(1880 – po 1953), který ve firmě pracoval míry souvisejí s prudkým rozvojem zdejší průmyslové Tóny, to je úžasné; ve Vídni vystavují muže, kte- jednou návštěvník nad nimi se pozastavil, dáva- hospodářské stroje Antonína Reissenzahna
jako účetní a kromě toho byl také nadšeným rý se narodil bez rukou a bez nohou, a podívej jí-li dobré světlo, řekl mu šéf: „Těmadle voknama pokračovat. ○
ochotníkem – hercem a později i režisérem. výroby. Nejen v Holešovicích, ale i v Bubnech a na
Svůj text začíná Suchánek vzpomínkou, jak se Letné fungovaly tehdy desítky větších či menších
coby desetiletý kluk poprvé setkal se jménem
Reissenzahn. Továrník Antonín Reissenzahn průmyslových firem. Jména pionýrů zdejšího U Reissenzahnů I.
se narodil v říjnu 1850 v Pardubicích ve staré průmyslu Kudlicz, Křídlo, Martinka nebo Roubíček
měšťanské rodině. Koncem osmdesátých let
založil v Praze 7, přibližně v místech, kde dnes jsou přitom dnes už skoro zapomenuta. Nahlédnout
stojí Veletržní palác, strojírenskou firmu a slé- do života jedné letenské firmy – slévárny a továrny
várnu. Zabýval se zejména vývojem a výrobou 2
zemědělských strojů. S manželkou Růženou na hospodářské stroje – na přelomu 19. a 20. století
Suchomelovou měl dvě dcery a syna. Zemřel a přiblížit si osobnost jejího majitele Antonína
v říjnu 1903 v domě, který stával v areálu jeho
továrny. Reissenzahna můžeme díky unikátním vzpomínkám
jednoho z jejích zaměstnanců.
V roce 1891 konaly se velkolepé přípravy na
jubilejní výstavu, jež se dostavovala na velikém
prostranství u Stromovky. Že však Bubny a Hole-
šovice byly tehdy výlučně tovární čtvrtí, kde stá-
valy továrny a továrničky v nejprimitivnějším,
tzn. dřevěném provedení, spojené namnoze jen
lučními pěšinkami, byla i Bělského silnice (dnes
třída Dukelských hrdinů – pozn. aut.) jenom
blátivou vozovkou a o chodnících ani zdání. Ve svém vyprávění se pak Józa Suchánek 1 Reklama na výrobky firmy Reissenzahn z katalogu
Proto ji dal magistrát vydláždit a majitelům posouvá o několik let dál, do roku 1898, k Jubilejní zemské výstavě v roce 1891
domů i továren, k ní přiléhajících, nařídil, aby kdy nastoupil do továrny jako účetní:
část připadající na chodník vlastním nákladem 2 Továrna Antonína Reissenzahna se dostala do povědomí
dali vydláždit. A tehdy rozvířilo veřejnost jméno Na doporučení svého strýce Antonína Hrdličky, české veřejnosti v létě 1891. Tehdy probíhala na soused-
Antonín Reissenzahn. Tento továrník hospodář- vedoucího Reissenzahnovy filiálky v Litoměři- ním nově vybudovaném výstavišti Jubilejní zemská výstava
a hlavní atrakcí zde měly být vyhlídkové lety balonem.
ských strojů si postavil hlavu, že je dost na tom, cích, byl jsem tu dne 1. června 1898 přijat jako Hned první „vzdušná plavba“ 16. června 1891 ale skončila
dá-li magistrátu zadarmo část svého pozemku saldo-kontista. Úřední hodiny byly od 8–12 a od fiaskem, když se balon Kysibelka po několika minutách letu
na chodník, a ten ať si vydláždí město samo. 2–6, a ty dvě hodiny polední přestávky opaková- zřítil – právě do areálu firmy Reissenzahn. Vzduchoplavci se
A když dostal nový, přísně termínovaný rozkaz, val jsem si „přespolní běh“ na oběd na Vino- štěstím vyvázli bez zranění. Fotografie zobrazuje nejen koš
odpověděl naň tím, že dal posunout tovární plot hrady. Uznalý šéf zvyšoval mi postupně plat balonu, ale i tváře tehdejších dělníků továrny.
až k vozovce, čímž vzal chodník za své. Novi- z 30 zlatých až na 60 zlatých a zažil jsem zde
ny případ rozvířily, napsavše dokonce, že jde krásnou dobu svého mládí. Můj šéf byl velmi rá-
o neslýchanou zvůli německého fabrikanta (ač zovitý člověk. Zajímal se výhradně o technickou
R. byl Čech jak poleno a měl choť Suchomelovou stránku podniku, účetnictví si nevšímal a stačilo
z Tábora), magistrát pohrozil velkou pokutou, mu, když mu po bilanci ohlásil účetní Jenč, že
a že byla větší než náklad na chodník, umíněná „je to dobrý“. Ani se na bilanci nepodíval. Že byl
hlava změkla a chodník byl – a vydlážděný, tak skoro pořád v továrně a do všeho vlezl, byl stále
že návštěvníci výstavy měli už od mostu Eliščina zamazán i zamaštěn, nosil na hlavě umaštěnou
(jak jsme říkali vyhýbajíce se úřednímu názvu čepici, pravidelně míval vysoké boty, a přimy- Text – Stanislav J. Václavovic pracuje v Odboru kultury
most Císaře Františka Josefa I.) možnost jít po slíme-li si k tomu jeho obyčejně neoholenou a sportu na ÚMČ Praha 7. Zajímá se o sběratelství
slušných chodnících. Tímto způsobem jsem tvář a hlas silně zastřený, uvěříte mi, že ho spíš a českou historii. Za zapůjčení rukopisu autor děkuje
prvně vešel ve styk se jménem Reissenzahn. každý měl za mistra než za továrníka! panu Bohumilu Vaňáskovi. Foto – archiv autora