Page 62 - Chytrý zpravodaj - Ořechov 01/2025

Znáte svoje sousedy? NADOP slaví 35 roků!

Znáte svoje sousedy? Podle definice ve Wikipedii je soused osoba, která bydlí v blízkosti
někoho jiného – jiné osoby. Ve své podstatě jsme Vašimi sousedy i my, firma NADOP,
která vedle Vás působí již 35 let. Znáte nás??

Často se mně lidé ptají, jak to všechno s firmou NADOP vlastně začalo. Bylo to v dubnu
1990, 5 měsíců po sametové revoluci, kdy jsem si stále více uvědomoval, že by bylo fajn
postavit se na vlastní nohy a začít dělat něco, co má smysl a co mně opravdu baví.
Už několik roků předtím jsem doma sám pro sebe vyráběl různé drobné bytové doplňky
do našeho domu tak, jak jsme potřebovali. Na míru. Doma jsem měl po svém kmotrovi,
Janu Pehalovi, malou stolařskou dílnu, ve které jsem se jako samouk pokoušel něco
vyrábět. Hodně mě to bavilo. Takže jsem se v dubnu 1990 rozhodl, že zkusím jít touto
cestou. Šel jsem na tehdejší Místní národní výbor a oslovil tehdejší funkcionáře, že bych
rád od nich dostal oficiální povolení, abych mohl vyrábět a prodávat nějaké truhlářské
výrobky. Ptali se mně, jakou mám k tomu kvalifikaci. Když jsem jim odpověděl, že jsem
strojní inženýr, tak mně sdělili, že není možné mi nějaké povolení dát. Přece jako strojní
inženýr nejsem schopen vyrábět na zakázku nábytek. Vysvětlil jsem jim, že jediné riziko
ponesu já. Pokud moji práci a její výsledky budou lidé chtít a kupovat, tak oni budou
rozhodovat, jestli bude moje podnikání úspěšné. Od MNV proto potřebuji pouze to
oficiální povolení. A nakonec se tak tedy stalo a na žlutém cyklostylovaném papíře jsem
si odnášel ono Povolení. Dodnes je mám schované.

A pak začal ten správný kolotoč. Podařilo se mi získat první zakázku na 300 ks malých
taburetů, které jsem očalounil a postupně je dodával po 30 kusech do různých prodejen
a skladů nábytku po celé jižní Moravě. Přemluvil jsem bratra a bratrance, abychom se
tomu věnovali společně. Domluvil jsem se i s několika kamarády, kteří nám chodili
pomáhat. Následně se k tomu přidaly postele, noční stolky, … vše čalouněné.
Na nedostatek zakázek jsme si nemohli stěžovat. Horší to ale bylo s časem, protože ráno
jsme jeli v 5.30 autobusem do Brna do práce, v 16 hodin, po návratu, jsme si oblékli
montérky a do 22 hodin jsme pracovali u nás doma v dílně a vyráběli nábytek. K tomu
jsme přidali veškeré soboty, neděle, svátky…. takže jsme neznali nic jiného než práci.
Takto jsme to úspěšně dělali asi 2 roky. Nicméně jsem cítil, že to není ta správná cesta.
Jediným řešením bylo buď s výrobou nábytku úplně přestat a začít opět normálně žít nebo
zanechat zaměstnání v Brně – tu pomyslnou jistotu – a začít se tomu věnovat naplno.
Nelehké rozhodnutí nakonec padlo. Od ledna 1992 jsme se tedy 3 inženýři – já, můj bratr
Luděk a bratranec Marek, stali truhláři a čalouníky na plný úvazek. K tomu jsme museli
shánět zakázky, materiál, zabývat se technickým řešením, technologií výroby a po
večerech nábytek rozvážet. Naštěstí jsme se nemuseli učit šít potahy na šicím stroji. O to
se v začátcích postarala manželka Ivana.
Neměli jsme v daném oboru skutečně téměř žádné zkušenosti – v tom měli ti funkcionáři
na MNV pravdu – ale měli jsme obrovské odhodlání a vůli něco sami dokázat. A k těm
zkušenostem jsme se sami rychle dopracovali.

62