Page 35 - Chytrý zpravodaj - Broumov 01 2022

Od našich dopisovatelů
Retro Jana Meiera

Autor této rubriky pracoval přes čtyřicet let v knihovnách,
několik roků se staral o zdejší divadelní a hudební provoz, pořádal
výtvarné výstavy a měl i své pravidelné pořady v rozhlasových
stanicích. Setkal se přitom se spoustou zajímavých lidí a občas
se ocital v neobvyklých situacích. O své vzpomínky na ně se teď
v několika pokračováních dělí se čtenáři Broumovských novin.
V minulém čísle Broumovských novin jsem v téhle rubrice
vzpomínal, jak jsem se potil při natáčení své první Knihomolny
v Rádiu Metuje. Nebylo to okolo rozhlasu pocení poslední.
V době olympiády v Naganu, pro nás tak slavné, jsem natáčel
svůj pořad, když mě mistr zvuku Jirka Kukeně do sluchátek sdělil,
že se něco stalo na vysílači a on tam musí okamžitě odjet. Klidně
to doříkej, řekl mi, jen tady u mě potom stáhni tuhle páčku a vypni
tenhle vypínač. Já už si s tím poradím. Dočetl jsem své texty a vyšel
za sklo k zvukovému pultu, u kterého právě začal drnčet telefon. Jeden z významných aktérů přímého vysílání Českého rozhlasu
Napadalo mě, že mi třeba chce Jirka ještě něco říct, tak jsem z naší zahrady. (Už tři roky se nám po něm stýská.)
sluchátko zvedl. Tady je Nagano, dávám vám pana Vichnara, ozval
se přes půl zeměkoule ženský hlas – televizní komentátor tehdy
z Japonska dvakrát denně informoval i metujské posluchače. Tady
nikdo není, řekl jsem a zavěsil. Než jsem sbalil své poznámky a oblékl
se, telefon zvonil jako šílený. Zase jsem ho zvedl. Tady je Vichnar,
potřebuju okamžitě natočit svůj vstup. – Tady ale nikdo není, já jsem
jen externí spolupracovník, zavolejte později. – Později nemůžu, za
chvíli odjíždím na krasobruslení. – Já vám ale opravdu nepomůžu…
A to už mě napadlo, že jsem si s tím zvednutým telefonem pěkně
zavařil a že s tím teď budu muset něco udělat. Zatímco věhlasný
komentátor na druhém konci linky nadskakoval, slétl jsem o patro
níž do redakce. Nikdo tam nebyl. Vyběhl jsem znovu do patra,
jenže jsem si předtím zabouchl mříž ke studiím. Protlačil jsem
pěst skrz otvor v mřížích vedle koule a šťastně se dostal ke klice
z druhé strany. Odřel jsem si přitom ruku do krve. Sdělil jsem
Petru Vichnarovi, že jsem fakt nikoho nesehnal. Já to ale musím
natočit zrovna teď, trval na svém. Odložil jsem sluchátko, napsal
na papír z bloku obřími písmeny „Volá Vichnar!“ a proplazil se do
vysílacího studia. Moderátor naštěstí zrovna pouštěl hudbu, přidal
tam ještě jednu stopu a šel Vichnarův vstup natočit. A já od té doby
nezvednu cizí telefon, i kdyby mně zvonění mělo urvat ucho.
Později, když skončilo Rádio Metuje, jsem několik let v Českém
rozhlase Hradec Králové živě vysílal pravidelné krátké relace o dění
na Broumovsku. Vzhledem ke kvalitě zvuku jsem přitom užíval
telefon s pevnou linkou. Jednou jsem ale v době vysílání naléhavě
potřeboval něco dělat na zahradě. Vzal jsem tedy poznámky, mobil
a psa a vyrazil z domu. Když se přiblížil čas mého vstupu, zastrčil
jsem v chatě mobil s nabíječkou do zástrčky. Měl jsem tehdy nějaký
problém s baterií a přístroj občas selhával; takhle jsem se pojistil, že
se hovor nepřeruší. Ještě jednou jsem projel text svých poznámek,
a když jsem pak zastrčil brýle do kapsičky košile, vypadly odtud
nějakou do té doby nezjištěnou dírou a rozbily se na podlaze. Mělo
mě to varovat. To už zvonil Karel Sladký z hradeckého studia.
Prohodili jsme několik slov, sedl jsem si s papírem blíž k oknu
a Karel mě zapnul do vysílání.
Co se dělo dál, mělo zřejmě původ v tom, že člověk do mikrofonu
mluví s poněkud jinou hlasovou modulací než normálně. Než jsem neslyším taková ta drobná slůvka, přitakání, jimiž obvykle mou
dořekl úvodní větu, z vedlejší místnosti se s pekelným štěkotem řeč doprovází. Napadlo mi, že baterie selhala. Krom toho, že
přiřítil Igy, zřejmě v domnění, že je tu někdo cizí. Přikryl jsem jsem mokl, jsem se i zpotil. Dokončil jsem úvodní část relace a ve
telefon dlaní a snažil se ho chlácholit. Jakmile jsem do mobilu sluchátku konečně slyšel Karla Sladkého s další otázkou.
znovu promluvil, už neštěkal, ale přímo řval. Vyrval jsem přístroj Když jsem své povídání dokončil, zeptal se Karel na závěr,
z nabíječky, praštil dveřmi a vyrazil co nejdál od chaty s řádícím jakže se jmenuje ten nyní již mediálně proslavený pes. To se vám
psem. Chodil jsem v dešti po zahradě, před sebou na délku paže představil náš Igy, hlesl jsem a v tu chvíli si uvědomil, že za plotem,
papír s poznámkami, a do telefonu už celkem klidně říkal, co pár metrů ode mě, nepříčetně kdákají sousedovy slepice. Domácí
jsem potřeboval. Náhle jsem si uvědomil, že od moderátora zvířata asi opravdu nesnášejí hlasovou modulaci.

35